Prolog

Delší dobu jsem tesknil po návštěvě Kuby. Tak nějak jsem si říkal, že kdyby Fidel natáhl bačkory, tak už to nebude ta Kuba, o které všichni básní a předhánějí se v povídačkách nejrůznějšího typu. Kdybyste se mě zeptali, co mě tam tak táhne, asi bych musel zavřít oči a už by to fičelo:

• starý americký bouráky a neudržovaný koloniální vily
• cigára dlouhý na půl ruky na každým rohu ze stehen mulatek
• svůdný Kubánky v rytmu salsy
• vzrušené partie domina na ulicích, kdy se kibicům křiví tváře do fantasmagoreskních grimas
• famózní mojito a hustá želví polívka k bílému masíčku langusty na ohníčku na pláži

Co jiného si představit? Určitě ne nic negativního ve spojení se svým velkým cestováním, které máte v tom okamžiku v hlavě, že ano. Ví bůh, že fantazii mám naprosto perfektní a ten samý ví, jak to všechno pak bylo. Ale nepředbíhejme. Všechno pěkně postupně.

Původně jsme chtěli přijet na místo, projet ostrov durchum durch, domluvit všechno kolem a kolem a pak tam vyrazit s velkou partií kamarádů menším busem anebo lépe sehnat teréňáky. Idylka.

Když jsme sháněli nějaké informace, celkem nás vylekalo, že angličtina je na ostrově poměrně dost pasé. Joodie se vrhla na španělštinu. Do této doby jsem sekci španělštiny dominoval já. Excelentně jsem ovládal termíny jako vino tinto a vino blanco. Uměl jsem říct mučas grácias, ale už jsem nevěděl jak je „prosím“. Ještě jsem uměl pár dalších slov, ale nevěděl jsem, co přesně znamenají a tak jsem je nepoužíval. No tohle všechno Joodie věděla a tak se na espaňol vrhla jako kudlanka na housenku, až jsem si myslel, že bych se měl trochu zlobit. Musím říct, že na jazyky je Joddie teda dost dobrá. No v průběhu tohoto čtení to vyjde najevo.

Napadlo nás, že se nám bude lépe cestovat ve skupince, načež jsem ukecal švagra a ten překvapivě vůbec nevzdoroval, dokonce mu to přišlo jako dobrý nápad. Ubezpečil jsem ho, že hotel rozhodně nehrozí, že budeme pořád na kolech a budeme poznávat ájlend odshora dolů. Joodie naopak mojí sestře povídala o báječných plážích s bílým pískem a o nehorázném relaxu, až jsem se rozčiloval, že tam přece proboha nejedeme odpočívat, což Joodie pobavilo. Joodie není žádná povalečka, ale někdy je tvrdohlavá jako mezek, což se ukázalo i v tomto případě. Protože je na tom jazykově celkem dost nejlíp z nás všech, je dost hloupé ji sebou nebrát. A pak kdo by tahal ty foťáky?

Dostal jsem na výběr asi 10 hotelů, z nichž jsem mohl vybírat jenom ze dvou. To je celá Joodie. Vždycky mně předloží ohromný výběr, který je objektivně smrsknut do nevyhnutelné selekce mezi dvěma možnostmi - v lepším případě. Když se ohradím, přijde psychické inferno, takže se moc neohrazuji, protože inferno tlačí na mozek. Na druhou stranu, je mně vždy jasné, že lepší místo za ty peníze v tom regionu prostě není. Joodie je důkladná.

Koupil jsem nějakou mapu, průvodce a jal se pročítat, co všechno je tam zajímavého a kroužkovat a spojovat. Prostě tvořit itinerář. Ukázalo se, že Kuba není tak úplně mrňavá jak se na první pohled zdá a je tam co navštívit. Alespoň podle průvodců. Škrtal jsem všechna muzea a památníky revoluce. Toho jsme viděli za život dost a jistě se shodneme na tom, že socialistické muzeum není dostatečně výživné, abychom se jím zabývali. Nás táhnou doutníky, krokodýli, mogoty a rum. Švára syčel, že 3 týdny je moc, a tak jsme se nakonec zastavili na 18 dnech včetně cesty tam a zpět.

Vypustil jsem nějaké zajímavé body v itineráři, zamáčkl slzu a bylo hotovo.

Pokračovat