Víza

Faktem je, že na Kubu musíte mít vízum. Vízum se vydává na pražské ambasádě a je k tomu potřeba mít platný pas a letenku tam a zpět. A taky nějaký poplatek. Docela rozumný. Dost důležité je přijet v pracovní době, což se nám s Joodie nestalo. Ale to jsme nevěděli. Obkroužili jsme ve třech kruzích ambasádu a přilehlé bloky a během sladkých 20 minut zaparkovali. Zbylých pár kilometrů jsme docupitali k vile a podél brány se pustili ke vchodu. U vchodu jsme se dočetli na omšelém papíru, že skutečný vchod je zleva a po nalezení onoho místa jiná omšelá cedulka odkazovala žadatele o vízum k bráně na protilehlém konci. Připadlo nám to vtipné a dokonce jsme se i smáli, než jsme k té bráně dorazili. Podle informace na další tabulce jsme o cca 30 minut prošvihli zavíračku.

Stiskl jsem zvonek, abych si vyslechl celkem srozumitelnou angličtinou, že je už zavřeno a máme přijít jindy. Joodie mě nikdy nepřestane udivovat. Se stoickým klidem si to namířila směrem k autu. Celkem rázně jsem ji zastavil a ptal se hloupě, co dělá. Její anglické angažmá se nezapřelo a konstatovala, že musíme přijít jindy. Samozřejmě že jsem zazvonil znovu a donutil Joodii říct, že jsme přijeli z předalekého Brna a je vyloučeno, abychom se vydali zpět bez víz. Po ukončení nedlouhého rozhovoru se Joodii opět vydala k našemu vozu, což bylo znamením, že vysvětlení se minulo účinkem. Nevím jak je to možné, ale při dalším rozhovoru, ke kterému jsem Joodii svou výřečností přiměl (a nebylo to nic snadného) se po odeznění slova G-I-F-T rozezněl bzučák zámku.

Málem jsem celou bránu při otevírání vylomil v obavě, že by si to dotyčná rozmyslela.

Přijala nás docela sympatická mladá dáma, která vypadala celkem zaneprázdněně a s úsměvem na líci nám během 10 minut vystavila víza. Pak ovšem nastal solidní skandál, když jsem se jí snažil odevzdat spolu s poplatkem za víza avizovaný gift – totiž 500 korun. Oznámila mně docela slušnou češtinou (potvůrka), že pokud si peníze nenechám, neotevře nám vstupní bránu.

Joodie mě táhla ven, ale já na ni vědoucně spiklenecky mrkal okem. Chápal jsem to jako povinné divadélko před přijmutím úplatku. Takových scén jsem už zažil, jéje. Vesloval jsem rukama vzduchem, hihňal se jako úchyl nad obětí, mumlal nesmysly a bankovku tlačil ke šťastné výherkyni mé loterie. Ale šeredně jsem se mýlil. Nakonec jsme vystřelili s perfektními vízy bez jakéhokoli úplatku a já se z toho nevzpamatoval ani na naší D1 až do Brna.

Těšil jsem se na Kubu víc a víc. Co to jsou za lidi?

Kruci, když si v totálně zkorumpovaném Česku nevezme Kubánka úplatek, to je nářez. Určitě nemá plat jako sekretářka na ministerstvu. Klobouk dolů před kočkou.

Pokračovat