Barajas

Obrovské letiště s neskutečnými přestupy, na které musíte mít čas. A my ho měli přes 4 hodiny. Fantazie. Joodie se tetelila nadšením, že si projde obchůdky, já , že si se švagrem dáme někde pivko. Zbývala banalita: vyzvednutí lístků. A tak jsme se nahrnuli k prvnímu okénku Iberia pro tikety. Španělka si vyžádala kreditní kartu a oznámila, že to není TA karta, kterou byly lístky placeny. To skutečně nebyla. Mám 2 karty. Jednou platím všechno přes internet a druhou s sebou tahám a platím všude po světě. Prostě se nějak naivně domnívám, že je to tak trochu bezpečnější.

Tu internetovou jsem nechal doma - co bych s ní proboha dělal na Kubě. Je to další věc, na kterou si musíte dávat pozor. 100% platba předem odešla z účtu někdy před půlrokem, pas a řidičák jsem měl, tak co? Takže jsem Španělce potvrdil, že má pravdu, že to není ta karta, kterou bylo placeno a podal jsem jí pas, aby si mohla prověřit moji identitu. Rezolutně zavrtěla hlavou a v tomto okamžiku se o nás přestala úplně zajímat. Respektive slovní zásoba angličtiny se jí vyčerpala. Joodie nahodila výhybku na španělštinu a začala dolovat informace. Bylo jí sděleno, že musíme do nějakého oddělení kdesi na letišti.

No, stál jsem tam jako idiot a poslouchal Joodie, která si neodpustila šťavnaté poznámky na mou adresu. Oponoval jsem, že kreditní karta nemůže být povyšována nad člověka s batohem plným dokladů, které všechny dokladovaly, že já jsem já a nikdo jiný.

„Nota bene, proboha Joodie, oni tu platbu mají už půl roku na účtu!“

Následující 3 hodiny jsme pochodovali sem a tam a postupovali od jednoho zaměstnance Iberia k druhému. Joodie neustále dělala zpětný rozbor rozhovoru ve španělštině a nalézala nové a nové varianty překladu, kam všude nás mohla kočka z okénka poslat. Kolem nás se míhaly jezdící pásy, výtahy, jednosměrné dveře, skleněné tunely. Konečně jsme se dostali do nějaké zóny služeb. Posílali nás od budky k budce. Hledali jsme někoho, kdo by dokázal odpovědět na naše dotazy a vyřídit tak jednoduchou věc jakou se nám vydání zaplacených letenek zdálo být.

Teda mně určitě ano.

Už jsem se ani neobtěžoval na ně usmívat a po každém odmítnutí si počkal, až švagr s Joodie poodešli, vztyčil jsem prostředníček a co nejsrozumitelněji zařval:
„Fak jů!“.
Nutno podotknout, že někteří iberisté se nikterak nerozpakovali, pokynuli mně zpět stejným gestem a řvali nadšeně :
„Fak jů tů!“

Ovšem situace byla stále stejná. Stejně hloupá.

Iberia měla naše peníze a nechtěla nám vydat naše lístky. Pěkná schizofrenie. Navíc nás začal pomalu ale jistě tlačit čas.

Joodie už na mě nekřičela, protože na její dotaz, co kdyby nám let platil svou kreditkou strýček, se jí nedostalo uspokojivé odpovědi. Švagr, který ještě do Barajas doufal, že by dokázal stornovat letenku manželky při osobním hovoru s obsluhou, pochopil, že bez španělštiny je v loji a peníze za letenku v pytli. Ukázal se jako charakter a byl zticha, vůbec do mě neryl.

Najednou jsme skončili u nějaké velké budky, kde nám nastínili "jednoduché" řešení.

1. vystornují nám naše letenky
2. vrátí nám naše peníze na účet původní kreditní karty
3. zaúčtují si přitom stornopoplatek za každou letenku
4. vystaví nám nové letenky na jinou kreditní kartu
5. peníze si strhnou z účtu nové kreditní karty

Vůbec jsem nechápal, proč bychom měli stornovat letenky a přesunem peněz sem a tam ztrácet na dalších poplatcích. Pořád jsem se dost vztekal:
„Ty karty jsou obě ke stejnému účtu! Na obou kartách jsem napsaný já. Mám tady pas a řidičák a IATA kartu a mezinárodní řidičák a cestovní pojistku a srací kapesníčky, který budu muset asi brzo použít!“
„Hele, Joodaxi, skoro 3 hodiny pobíháme kvůli TVOJÍ potentované kartě sem a tam a jestli to tady nedáme dohromady, nikam neletíme, protože těm vypatlancům je úplně jedno jestli poletíš nebo ne.“

Rezignoval jsem. Bylo mně jasné, že právo je na mé straně, ale letenku jsem v kapse neměl.

Strohá Španělka se pustila do transakce. V momentě, kdy provedla bod číslo 1, okamžitě v systému zmizely naše rezervace míst. Krucinál. Než to dotáhla k nové rezervaci, zbyly nám už jen rozfrkaná místa po celém letadle. Zatracená IBERIA. Samozřejmě, že jsem neříkal zatracená. Prošel jsem celý slovníček, který znám. Neulevilo se mně ani trochu.

Jediný světlý moment na tom všem bylo to, že se v Blavě při odbavování zavazadel mladík zeptal:
„Idete do Madridu?“
„Ano“
„Tak Vám zavazadla vydají až tam. V Prahe možete pokojně ...“
„Vlastně pak letíme na Kubu.“
„To nepojde, a viete čo …. hej …. mám tuna na zoznamu aj Havanu. Tak vám to pošlem až do Havany. Može byť?“
Málem jsme si ulomili hlavu, jak jsme horlivě přikyvovali.

Kdybychom po Barajas tahali svoje kufry … no prostě 4 hodinová proluka v dalším cestování by se ukázala být nedostatečnou, abychom stihli vyřešit tu prkotinu s lístky.

Kousl jsem se u prvního bufetu a odmítl jsem udělat další krok, aniž bych se pořádně neposilnil. Jídlo jsme jedli poměrně chvatně, protože jsme viděli, že časová rezerva splaskla na nulu. A pak zase schody, výtahy a nekonečné skleněné tunely. Vůbec není legrační, pokud vidíte, kam se potřebujte dostat, ale nemůžete najít v letištním labyrintu cestu.

S lehce zapocenými zády jsme dorazili do podzemí, kde nám přímo před nosem ufrnknul vlak k našemu terminálu. Opodál štíhlá snědá dívčina podléhala těžké hysterii do telefonu. Ani jsem nějak nepotřeboval rozumět španělštině. Kolísající hlas, vykulené oči, které každých 5 sekund třeštila na hodinky, to všechno hovořilo samo za sebe. Možná, kdybychom věděli, že letí stejným letadlem, možná bychom také panikařili. Ó ty blažená nevědomosti.
Věděli jsme, že CHECK-IN za chvíli končí a musíme hýbnout kostrou. Výtahy jsme míjeli, protože nebylo jisté kolikrát se kde zastaví. Po jezdících schodech jsme  vybíhali a sbíhali. Nakonec to byla celkem honička. Ovšem teda nic proti tomu, co nás čekalo při návratu.

Letadlo bylo narvané k prasknutí. Bylo tam jedno jediné volné místo. Švagr k němu chodil a všem kolem říkal:
„To je moje místo, měla letět moje polovička, ale nemohla.“
Protože to říkal česky, nějak to nikoho neohromilo. Vytáhl jsem půllitrovou placatku koňaku, kterou jsem koupil v letištním obchůdku v Blavě a dali jsme si na zdar výpravy.

Švára si koupil zase při přestupu v Praze kapesní slovník španělštiny. Nebyl to ani tak slovník jako taková ta frazeologická knížečka, co jsou potřebné výrazy a věty shrnuty do bloků – obchod, ubytování, policie, nemocnice, apod. Našel tam během letu do Havany naprosto extrémně důležité slovo, které se stalo nejpoužívanějším během celého pobytu na ostrově. Vlastně ho používáme i nyní. A nevidím jediný důvod, proč bychom ho měli kdy zapomenout. I když …
Jak se později ukázalo, může být jeho zapomenutí zdrojem netušené zábavy.

To slovíčko bylo „švagr“.

Španělsky „kuňado“.

Pokračovat