Letěli jsme v době, kdy se na Kubu blížilo ošklivě narůstající tornádo a do hlavního města mělo dorazit v době příletu. Člověku samozřejmě taková milá informace na radosti nepřidá, ale když je cesta naplánovaná a zařízená půl roku dopředu, nic moc s tím nenaděláte. Můžete se na všechno samozřejmě vykašlat a nikam nevyrazit, ale na druhou stranu si říkáte, že piloti nejsou jednorázové kamikadze. Přesto jsme očekávali nějaké turbulence nebo tak něco.

Let však byl neobyčejně nudný a mohl být i pohodlný, kdyby nám zůstala námi původně vybraná sedadla. Bohužel neměřím 160 cm, a tak mně nezbylo než dělat cviky na sedadle a když už ani to nezabíralo, jít dělat procházky po Boeingu.

Přistání bylo hladké, letiště nevypadalo nikterak odpudivě. S ulehčením jsem rázoval k východu a znovu proklínal celníky, že nedovolují vézt s sebou víc jak 2 foťáky/kamery, protože mít sebou malého mrňouse je k nezaplacení. Než vytáhnete těžkou zrcadlovku, všichni vám utečou. Snímky z mrňouse sice neoplývají nějakým zázračným rozlišením, ale pro dokumentaci některých chvilek jsou mnohdy k nezaplacení.

První věc, kterou jsem si uvědomil, byl pocit, že jsem vstoupil do sauny, kde pořád někdo lil vodu na rozpálené kamení. Tornádo už bylo fuč, ale pořád odněkud seshora kapala voda. Všude jsem viděl kyblíky, které zachytávaly kapající vodu. Cítil jsem, jak se mně pod košilí tvoří malé potůčky potu a stékají dolů. Byl jsem rád, že jsem zainvestoval tolik peněz do hader, protože jsem se cítil víceméně normálně a nic se mně nikam nelepilo.

Na několika webových stránkách jsem se dočetl  o cestování na Kubu mimo jiné také to, že Čechy nemají moc rádi, protože podporují disidenty a mohou být na letišti problémy. Byli jsme připraveni čelit všemu.

Pasová kontrola mě překvapila focením obličeje. Okamžitě se mně vybavila obdobná procedura v USA. Pak cvakl magnet a mohl jsem si otevřít dveře. Z nás 3 jsem prošel jako první. Za nimi stál příjemný mladík v uniformě a požádal mně o pas. Když jsem mu jej podával, hledal jsem jeho číslo, abych si jej zapamatoval. Na chvilku jsme tak drželi můj pas oba. On ho chtěl a já neměl číslo v hlavě. Kynul mně, abych šel za ním, což jsem odmítl, protože jsem se nemínil s Joodie a švagrem nahánět po celém letišti. Než jsme si nějak vyjasnili pozici, byli jsme kompletní. Naše 3 pasy podával náš člověk dalšímu.

„Hele, kuňádo, číslo toho prvního si pamatuju já. Ty si zapamatuj toho druhého. Pokud to dají dalšímu, budeš si to Joodie pamatovat ty a já to začnu zapisovat.“

Samozřejmě, že je to k ničemu, ale pokud máte pocit, že situaci nějak kontrolujete, je to vždy dobré. Sháněli se po čtvrtém cestujícím. To nás dostalo. Joodie si všimla papírku u jednoho celníka, na kterém byly naše jména. Včetně ségry, která neletěla. Komunikace se ujala Joodie se svou španělštinou. Byly jsme vyzváni, abychom předložili zavazadla k prohlídce jen co přijdou. První 2 kufry přijely během první půl hodinky. Kufr Joodie byl fuč. 2x vypadla elektřina a svítilo jenom nouzové osvětlení. Mezi kufry pobíhal chundelatý ořech s celníky a čenichal.

Lidí postupně ubývalo. Kufr nikde. Joodie se skamarádila s ořechem s protidrogového. Povídala si s celníky a čokl vrtěl přátelsky ocasem, když ho drbala za ušima. Šel jsem se podívat jestli je tam všechno v pořádku.

„Chtějí vidět Tvůj foťák. Když jsem jim říkala, že máme 2 foťáky a ten můj velký je menší, tak ho ani nechtěli vidět a chtějí vidět ten větší. Pořád se ptají po notebooku a nemůžou pochopit, proč žádný nemáme. A už s nimi mluvím anglicky, protože ten jeden umí docela dobře.„

No když Joodie řekne, že mluví dobře anglicky, tak to už něco znamená. Vzal jsem baťoh a šel mu ho ukázat. Zapisoval si výrobní čísla všech objektivů. Nebyl to žádný blbeček, zajímali ho jenom dlouhá skla. Pak jsem šel zase hledat kufr Joodie. Nikde nic.
Odběhl jsem si na „vécko“, abych zjistil, že mušle tu jsou stejně plné a neuklizené jako na Ruzyni v příletu. Že tady v Havaně mně bylo jasné, ale proč v předražené Ruzyni, to mně hlava nikdy nepobere. Nejspíš to bude souviset s managementem. Plné zapáchající mušle totiž jasně vypovídají o jeho kvalitách.
Už žádné kufry nepřijížděly a náš na pásu mezi zbylými nebyl. Prošel jsem halu křížem krážem.
Když jsem se tak díval, připadal mně jeden kufr naložený na vozíku jedné matróny poměrně povědomý. Znovu jsem celou halu prošel. Švagr prohlédl vedlejší pás. Nikde nic, asi ho ztratili. Jenom ten na tom vozíku vypadá trochu podobně. Nakonec jsem se osmělil a šel se podívat blíž. A hele, kufr Joodie vespod. Bafl jsem horní, abych se propracoval k tomu našemu. Najednou vedle stála matrona, něco huhlala a tahala mě za ruku. Poněkud vztekle jsem jí ukázal cedulku na špagátku na madle na kufru, kde byla namalovaná celá česká adresa. Matronu to vůbec nevyvedlo z míry a dál si vedla svoji. Vůbec jsem s ní nehodlal vést jakýkoli rozhovor. Prostě si sbalila cizí kufr a místo omluvy se tvářila načuřeně. Bafl jsem madlo kufru a zabral. Vozík se celý převrátil a já odpochodoval se svým kufrem k Joodie.

Hned napochodoval celník a chtěl vidět celý můj kufr. Kompletně celý ho vybalil a zase celý složil. Musím říct, že na mě udělal celkem dojem. Nic nerozházel, všechno úhledně zase zpět. Měl jsem v živé paměti své cesty za bolševika přes hranice. Čeští celníci, když prohlíželi, tak rozvrtali kdeco a sveřepá nadutost z nich tekla proudem. Kubánec se ptal na všechno. A já mu báječnou českoanglickou hatmatilkou odpovídal. Pastelky jsou gift pro děti. Léky mám pro sebe, v jednom kuse nemocním. Pastelky jsem se dočetl jsou pro děti žádaným artiklem, protože je prostě nemají. Měl jsem představu, že budu dělat kšefty. Já ti dám pastelky a můžu si udělat tvoji fotku. Léky jsme doma probrali a všechno nepotřebné sebou. Tady je léků nedostatek a někomu se to bude hodit. Bylo mně divné, že nic neříká na 3 kila léků. Budiž. Fotodatabanka. Čelovka. Na co mám čelovku? Inu na svícení. To jsou vlhké kapesníčky. Moc dobrá věc na zadnici. No je jich víc. Já tam chodím pořád, víme. Byl to takový můj monolog. V jednom kuse jsem ho plácal do zad a chválil ho, jak to dělá dobře. Bylo vidět, že mu to dělá dobře a rychle prohlídku ukončil.

Přešel jsem rychle ke stolu, kde měl rozebraný kufr švagr.
„STOP, STOP. To je nebezpečný recidivista. Pravidelně prováží drogy a pornografii.“
Celník na mě vyvalil oči.
„Musíte mu to všechno prohlídnout znovu a líp. Má kufr plný drog a pornografie.“
Švagr vykulil oči taky a celník vypadal velice zmateně.
„Je to totiž K-U-Ň-A-D-O“, dal jsem švagrovi štulec do zad.
Celníkovi to docvaklo a vypadal celkem dost pobaveně. Prohlídka byla v tu ránu u konce. Plácal jsem ho do zad a chválil jsem chytré a dobré celníky na celém letišti.

Kufr Joodie už ani vidět nechtěli.

Do 10 minut doputovaly pasy a my jsme vyrazili do příletové haly. Šli jsme si se švagrem vyměnit nějaké peníze do směnárny, protože v průvodcích byla rada vyměnit zde. Každý jsme do okénka odpočítali 1000€. Nevím jak vedle, ale u mě nastalo úzkostlivé přepočítávání. Celkem nevýrazná holka 2x přepočítala eurka ručně a poté zapnula počítačku bankovek a 3x jí projela 20 padesátieurovek. Každou bankovku pak zkoušela a prohlížela, čekal jsem, že je začne i ocucávat. Pak je znovu a znovu přepočítávala. Vydržel jsem stát a nic neříkat. Když se na to dívám zpětně, je to jasné. Při průměrném výdělku 10€ měsíčně je 1000€ skutečně balík peněz.
Švagra vedle odbyli a dostal svazek bankovek v hodnotách 20 a především 50 pesos konvertible. Mně holčina částku pěkně nadrobila. Ať už to bylo z důvodu, že neměla větší anebo usoudila, že velké jsou k ničemu, dostal jsem obrovské množství bankovek v hodnotě 5, 10 a 20 pesos.
Nemusím líčit, jak dlouho to všechno dávala dohromady. Počítačka se jí pořád ucpávala a pokaždé skončila s jiným výsledkem. Po nekonečné době jsem dostal balík peněz a stvrzenku. Bankovek byl skutečně pěkný pakl, připadal jsem si jako nějaký drogový boss z filmu. Nacpal jsem do dovnitř do batohu, zamlel „Mučas grácias“ a valil jsem za Joodie a švárou.

Ta už byla pěkně nabublaná, ale copak jsem za to mohl?

Taxi stálo 25 místních perníků, přesně podle průvodce. Joodie nám po cestě do hotelu povídala jak ji celníci zpovídali. Ptali se úplně na všechno.
Zajímalo je kolik máme peněz, proč nemáme notebook, kde pracujeme, na jaké pozici, proč jedeme na Kubu, jestli fakt nemáme žádný notebook, kde budeme přespávat, jaké máme kreditní karty, jak se hodláme přesunovat, proč nikdo z nás nemá notebook, kde jsme si objednali auto, atd.

Zeptal jsem se Joodie: "Proč si nevzala notebook, když je to tady tak důležitá věc?"
"Nech si kecy na koledy a podej placačku!"

Skrz okna taxíku bylo ve tmě vidět popadané větve stromů a servané listy palem. Taxik byl postarší VW, kterému na displeji svítila dobrá polovina varovných diod a blikal červený nápis SERVICE. Pronesl jsem vtipnou poznámku směrem k šoférovi o jeho šikovnosti jezdit takovým vozem, ale chlapík se vůbec nechytl. I když jsem mu posunky sděloval, že má vynikající vůz, který jezdí i po obrně, připadal mně jako šíleně smutná princezna.

"Bez španělštiny se nechytáš", uchichtla se škodolibě Joodie.
"To vidím, podej placatku!", zlikvidoval jsem poslední kapku nazlátlého moku.

Hotel vypadal dobře. Joodie šokovalo, že v oknech nebyla skla, ale jen okenice. Jasně, pokud je tu po celý rok takové teplo, nepotřebuje nikdo nic utěsňovat. Podařilo se mně nastartovat jakýsi obrovský ventilátor, aby trošku rozproudil vzduch.

Sešli jsme se dole v baru a okamžitě se jali zkoušet proslulé kubánské drinky. Zahájili jsme mojitem.

V long drinkových sklenicích přinesl prošedivělý černoch něco, co se nepodobalo ničemu, co známe z našich barů. Užasle jsme pozorovali těch několik zjevně povadlých lístků máty, které plovaly s několika kostkami ledu, které se velmi rychle rozpouštěly. Žádné limetky, žádná ledová tříšť. Jediné na čem se tady nešetřilo, byl, po ochutnání, rum.

"Hernajs, co to je?"
"Kdybych věděl, že mají problém s mátou, vzal bych si z domu", děl švára.
"Kluci neblbněte, to je jeden z nejlepších hotelů v Havaně"

Dali jsme si ještě něco a nakonec na dobrou noc cuba libre. Zaplatili jsme peníze jako v prominentním baru v domovině.
"Teda jestli rychle nezjistíme jak to tady funguje s těma jejich pesos, tak zaplatíme majlant", shrnula naše pocity Joodie a šli jsme na kutě.