Ráno bylo pošmourné a nefungoval výtah. Prý zatekla voda do strojovny, povídaly si Rusky na schodišti. Chvilku nám trvalo, než jsme se zorientovali a našli snídani ala švédský stůl na střeše hotelu. No, švédským stolem to asi nazývat nelze. Fakt je, že když jste zvyklí na určitou úroveň a jste ve druhém nejlepším hotelu v centru Havany, který má sice jenom 4 hvězdičky, ale uvádí je, pak má Vaše očekávání jistou konkrétní podobu. Joodie chodila se zaraženým úsměvem v tváři a vykulenýma očima. Švára je praktik, popadl první talířek a jal se obhlížet smutné zbytky, které se ukázaly zbytky nebýti. Já s tréningem z ruských menz v období perestrojky jsem shledal nabídku skrovnou, leč poživatelnou a obdivně jsem procházel sem a tam.

Tohle byla TA Kuba, kterou jsem si představoval.

Málo hostů, poměrně velký počet personálu, jídla pečlivě vyselektovaná už v kuchyni podle vzorce 1:1, totiž výběr toho lepšího nám (personálu) domů a zbytek těm kapitalistickým zrůdám, který mají plný kapsy valut a vůbec nechápou, jak se máme hrozně špatně.  Takže co chvíli docházel cukr, salám a chléb. Pravidelně se kousal automat na kávu, jediný zapojený ze tří v místnosti. Byl prapodivně seřízený tak, aby jedna dávka vypadala v hrníčku jako malá a druhá dávka už přetekla. Poctivé masivní hrníčky byly sem tam potlučené, ale čisté. Prošedivělý černoch připravoval omelety v úžasném tempu, pokud jste mu podsunuli stříbrnou minci, jinak vypadal, že je po obrně, s vejci dělá poprvé v životě a nevěří v nějaký nadějný výsledek. Že docházel salám a šunka není divu, protože na obrovském tácu se tísnilo několik kousků, které zmizely s příchodem prvního hladového turisty. Na četná upozornění se vydal někdo z personálu do kuchyně a na obdobném tácu přinesl několik plátků, aby se přesunuly na talířek prvního dorazivšího. Ten co křičel  to už vzdal a šel si nabrat fazolí anebo jednu z jejích variací. Sláva, neumřeme hlady.

Vydloubal jsem něco jídla z tácků a šel si najít místo na venkovní terase. Bylo tam rozeseto několik stolů a sedělo tam poskrovnu strávníků. Poskrovnu, ale volno nebylo nikde. Málem jsem se srazil s Joodie.

„Jéje, kde jsi vzala máslo?“
„Je tam ….. v takové ….. veliké míse“, vypadlo nepříliš rázně z Joodie a bradou kývla někam dovnitř.
„Zkus počkat jestli se něco neuvolní.“

Vyrazil jsem hledat mísu. Našel jsem ji celkem rychle. Trůnila na stole s ušmudlaným ubrusem. Uvnitř se v jezeře vody s mizejícími kousky ledu vznášela desítka kousků másla. Vypadalo stravitelně.

Vrátil jsem se ve chvíli, kdy švagr obsadil stůl po odcházejícím páru turistů nejspíš z Kanady. Zatímco jsme čekali na příchod obsluhy, aby odnesla použité nádobí, začala mužská část naší výpravy podkládat nohy stolu, abychom zabránili jeho kývání. Kristepane, to je jako za starých časů za totáče. Podložíte moc, kýve se na druhé straně, málo, kývat se nepřestane. Nakonec se jeden nevysoký chlapík smiloval a z nevelké vykládané desky kulatého stolku odnesl špinavé talíře a hrníčky. Sledoval jsem ho během snídaně a jeho respekt vůči němu vzrostl. Ten člověk dokázal nic nedělat, ale přitom stále vypadal jako neuvěřitelně zaměstnaný.

Bylo poměrně větrno. Na podlaze, kde končily dlaždičky, se všude loupala barva. Na konci terasy mlátil kus uvolněné laminátové krytiny do latí krovu. Několik latí se bimbalo sem a tam. Nikomu z personálu to nevadilo. Joodie z toho byla jako na trní. Švagr se smál, seděli jsme, cucali docela mizerné kafe a bylo nám fajn. Spojovalo nás nevyřčené štěstí, že tohle už v naší zemi není možné. Pak se protáhl a palcem u nohy vydloubl pečlivě umístěnou podložku nohy. Stůl se povážlivě zakýval a káva z otlučených šálků zabryndala všechno kolem. Byl jsem na vrcholu blaha. Jak snadno jsme tohle všechno zapomněli. Slýcháte „zlatí komunisté“, ale to jenom proto, že se všem vykouřily z hlavy tyhle malinké střípky, které nás otravovaly na každém kroku. Otravovaly tak, že člověk pořád něco řešil: v restauraci, u doktora, v obchodě i na dovolené. Nikde nic nebylo, ale přitom se to sehnat dalo. Jenom to bylo jak o kohoutkovi a slepičce. Rozesmál jsem se a moji společníci jako by snad slyšely moje myšlenky se smáli se mnou.

Seděli jsme u pobryndaného stolu, nacpaní nedobrých fazolí a velice mizerným salámem, kousek dál v poryvu větru mlátil konec střechy o krov, číšníci procházeli sem a tam a vůbec nic nedělali a my se smáli až nám tekly slzy.

„Sakra, kuňádo“, povídá švagr, „to za ty peníze nejde vymyslet!“

Náš hotel byl poměrně vysoko, takže jsme měli slušný výhled na zanedbané budovy v okolí. V ulici pod námi přijela hasičská cisterna a muž s knírkem čistil tlakem proudu vody fasádu asi pětipatrového domu. Přihlíželi jsme se zájmem, jak lidé zavírají okenice a knírkáč vodní strují tancuje mezi nimi. Voda stříkala na všechny strany a nedokázal jsem si představit, že by se přes tak chatrnou překážku, jakou se okenice zdály býti, dovnitř nedostala malá záplava. Když skončil, vypadal dům stejně špinavě jako na začátku, jen byl pěkně mokrý. Okenice se otevíraly a panímámy vylévaly z kbelíků vodu dolů na ulici.

Podobných cisteren jsme viděli ještě spousty a všechny měly jedno společné, co z dálky nebylo vidět. Hadice byly v žalostném stavu a během čerpání vody stříkaly spoustou dírek na všechny strany fontánky vody.

Vyrazili jsme na obhlídku střechy. Ukázalo se, že Grand hotel Plaza je velice dobře situovaný. Což by nemělo být překvapením, protože Joodie ho vybrala tak, abychom byli ve staré části Havany a nemuseli cestovat sem a tam po městě.  Na protilehlé straně od snídaně byl krásný výhled na majestátní budovu společnosti Edificio Bacardí. Stojí tam rozkročena od roku 1929 doslova jako Batman. Říkal jsem si, že si musím nahoru přinést dlouhé sklo a vyfotiti toho rumového netopýra, kterým byl ozdoben vršek pyramidové střechy, ale nedostal jsem se k tomu. Jak prostě neuděláte něco hned, pak už to neuděláte nikdy.

Sešli jsme dolů do pokojů, já se vyzbrojil fotobatohem a tradá ven. Všude se smetalo listí u uklízel nepořádek po hurikánu. Techniku nahrazovalo nasazení lidské masy. Namířili jsme si to rovnou ke kapitolu. Havanské Capitolio je tolik podobné washingtonskému Capitolu, až je to až zarážející. Tady s tím samozřejmě moc Fidel dělat nemohl, protože stavbu pro kubánský dvoukomorový kongres dostavěli roku 1929, kdy ještě dělal do plínek. Ale nemůžu pochopit, proč mám stejný pocit inspirace USA u kubánských bankovek a korunu tomu dávají basebolová hřiště, která stojí v každém městečku, které je na mapě.  Na jedné straně Fidel tolik nenávidí Ameriku, že zakazuje držení dolarů pod přísnými sankcemi a na celém ostrově nejsou akceptovány kreditní karty amerických bank, na straně druhé vidíte každou chvíli něco, co americkou kulturu evokuje, oslavuje a napodobuje. To je pokrytecké, není-liž pravda?

Všudypřítomné carachas, jak tu říkají klenutým auťákům z dob Elvise Presleyho, jsou vyleštěné a hýří barvami, až oči přecházejí. Jejich majitelé, stejně tak jako hojní drožkaři, nabízejí turistům za tučný poplatek projížďku městem. Jejich angličtina je srozumitelná a tudíž cena odpovídajícně přemrštěná. Jak jsme měli možnost později vyzkoušet, uvnitř všech už to není taková pohádka. Prostě je na Kubě spousta klempířů, ale s čalouníky to zas tak horké není.

Před Capitolio nás odchytává místní skicař a za mých halasných nesouhlasů načrtá zručně profil hlavy Joodie, kuňády a nakonec i mojí. Skicy nám vnutí a pak se dožaduje příspěvku na fixy. Ukázal jsem mu fotku, kterou jsem vyfotil a nabídl mu ji na oplátku zaslat na e-mail. To se mladíkovi moc nelíbilo, prý poštovní schránku nemá. Budiž. Dal jsem mu kovové euro a díval se na jeho rozpaky. Tohle je mu k ničemu, chce pesos, pesos convertible. Kroutím zamítavě hlavou a jdeme dál. Nemám nic proti kresličům a jiným umělcům, ale obchod není věc jedné strany. K jeho uzavření musí být aspoň dva!

Hned za sterilním parčíkem kolem kapitolu je legendární manufaktura Partagas na doutníky. Co chvíli se za námi přihrne nějaký domorodec a velmi bodře nám vnucuje doutníky.

„Mńo, přátelé, myslím si, že je nejvyšší čas vyměnit nějaké konvertibl za nacionále, ať to nepřeplácíme“, dím, „ale něco bych si dal k pití, mám ukrutnou žízeň.“ Za chíli jsme našli na růžku takový malý obchůdek, kde měli vody, bonbony a tak. Výběr mizerný, ale což? Vytáhl jsem padesátku, abych zároveň něco rozměnil, ale prodavačky mně rázně odmítly obsloužit. Byl jsem zmaten.

„Nemáme ty jejich chechtáky, a za tyhle tuzexové bony nám to neprodají, co budeme dělat ?“.
„Musíme někde nějak rozměnit“, odtušil švagr, ale nějak se k tomu neměl.
„No hlavně, aby nás neojebali“, řekla úplně přirozeně joodie, která takhle nemluví, ale nějak nám to všem přišlo jako že to líp říct nešlo.
„No tak, bysme se na to měli zaměřit,“ zopakoval jsem prioritu, „aby nás jako tentononc … ehm … jaks to velice správně řekla“.

Už jsem měl docela slušnou žízeň a vztekle jsem rázoval ulicí a hledal něco jako banku. Konečně jsem jednu uviděl, ale ukázalo se, že je zavřená. Jazyk se mně lepil na patro, přes obočí protékaly mikropotůčky potu do očí a pálilo to jako kajenský pepř. To samozřejmě kecám, ale mně to tak připadalo. Na zádech jsem měl naštěstí fotobatoh, který vydatně odsával pot z mokré košile, takže se potok mezi půlky nekonal.