Pokud jste nikdy nebyli na poznávací okružní plavbě v tom obrovském plujícím hotelu, pak je nejvyšší čas to vyzkoušet. Je totiž docela prima navštívit během několika málo dnů řadu různých států, které se diametrálně liší architekturou, kulturou, jídlem i jazykem. Rychle si uděláte obrázek co se vám líbí a co ne, a kam byste teoreticky rádi zajeli na klasickou dovolenou. Například v Neapoli se mně tuze nelíbilo. Odpadky, smrad, mafie. Ano a nepříjemné vzpomínky. Teda jedna. Když si na ni vzpomenu, říkám si, že to nemuselo skončit dobře.

Plánoval jsem v půjčovně vzít veliké auto, nejlépe 4x4, abych se vyšlphal i na kopce za pěknými fotkami. Nakonec jsem byl rád, když jsme si 4 lidi mohli půjčit mrňavý fiátek, protože nic jiného prostě nebylo. No a stojím s ním na takovém malém náměstíčku a snažím se nacpat do objektivu celý místní chrám, když se přiřítí černé auto a troubí jako šílené, protože naše pidiauto stojí uprostřed jednosměrky. Zatím všechno OK. Nikdo se nezblázní, když to bliknu. Jenže v autě seděl i náš báječný kamarád Honza. Vykulil se zevnitř a širokým dobráckým úsměvem ukázal na černé auto paroháče a aby nebylo pochyb jak to myslí, dobrosrdečně zahlaholil "CORNUTO!". Rázem bylo po focení. Když jsem slyšel jak za mnou klapou dveře a rychlé italské mručení, zařval jsem "do auta" a dozadu takové ty věci jako "sorry a mučas grácias", které sice nejsou nutně italsky, ale rozklíčují náš místní statut. Ještě jsem ani pořádně neseděl a už jsem startoval, dveře zavíral za jízdy. V zrcátku jsem viděl pěkně nasrané maníky jak se vrací do vozu. Úplně jsem cítil jak se dohadují, jestli nám pojedou dát do kokosu.
"Ty blbče, to je Neapol. Tady je to samý mafiánec. Ó maj gad a ty jim ukážeš paroháče."
Ani nevím co mně tenkrát říkal, ale na Honzu se nejde dlouho zlobit. Jenom já věděl, že i když na ně řval "cornuto", tak to stejně v duchu myslel nějak jako "nazdar bejci, zdraví vás bejk".

No a pak Palermo. Pokud byla Neapol nevlídná a doslova odpuzovala, pak sicilská krajina láká a budí dojem naprosté pohody. Prostě kdybych měl jet do Itálie a neměly by to být alpské kopce, pak jistojistě hodně dolů. A samozřejmě bacha na gesta.

Ale to jsem zase odskočil od hlavního proudu. Zpět k lodím. Rejdařů je tu celkem dost. Moje první lodní zkušenost byla se španělským Pullmanem v Karibiku a protože byla první, je dotována většími emocemi a při srovnávání ji protěžuji. Byla to all inclusive záležitost a zážitků bylo tolik najednou, že jsem skutečně nevěděl co dělat dřív. Pak jsem měl příležitost se plavit s italskou MSC na superobří lodi Fantasia. Všechno tam bylo perfektní až na malou drobnost, která mě dokonale otrávila. Párátka. Řeknete si, že jsem asi blbec nebo snad i hnidopich, že si kvůli páratku dělám těžkou hlavu, ale skutečnost byla taková, že jsem každý večer loudil u obsluhy v některém baru paraplíčko nebo mohutnou palmu a špičatým koncem dřívka od ozdoby na zmrzlinu jsem si vydloubával kousek masa ze zubů. A nebyl jsem sám. Snažíte se najít nějaký klidný kout, kde se do toho můžete pustit, protože špejle s trsem barevných proužků staniolu se rozhodně nedá decentně přikrýt rukou. Potkáváte podobné zoufalce, z nichž někteří s již naprosto ohoblovaným jazykem odhazují veškerý stud a soustředěně rejdí paraplíčky v puse uprostřed davu. Večer co večer jsem chodil za hlavním šéfem jídel a dožadoval jsem se párátek. První dva dny jsem byl zdvořilý a pokaždé jsem si vyslechl povídání o přísných hygienických normách, která párátka zakazují. Třetí večer jsem už byl v obraze a ukazoval jsem chlapíkovi v lysině lidi na chodbách s paraplíčky a palmami. Zajímalo mě co říkají normy na tohle. Jenže se nic nezměnilo. Přitvrdil jsem a protože to byl Ital, pustil jsem se do něj svou hrubou angličtinou. Na konci pobytu už naše setkání probíhala tím stylem, že mě dokonale ignoroval. Když mě viděl, měl něco urgentního k vyřízení na úplně opačném konci haly a když už viděl, že je v pasti, točil se ke mně zády. Nikterak jsem se neupejpal, došel za něj a bez jakéhokoliv pozdravu jsem mu zahulákal do ucha:
"Co mně řekneš na ty podělaný párátka dnes?"
"Nic", zařval a ani se neotočil.
"Nemáš ani jedno, že jo?"
"Nemám ani jedno podělaný párátko"
"Mám si jít do baru pro paraple od zmrzliny, co?"
"Jo, běž si za barmanem."
"Nejsem sám, kdo za tebou chodí pro ty podělaný párátka, že jo?"
"Ehehm ... nejsi. Dyť víš normy. Už za mnou nechoď."
"Zařiď párátka a nebudu za tebou chodit."
"Fak", zhodnotil situaci a já odkráčel do baru.
Před odjezdem jsem do dotazníku uvedl, že mně už u MSC nikdy v životě neuvidí, protože nemají párátka. Bohužel jsem na lodi potkal celou řadu kamarádů, z nichž některé dobré duše mě od té doby pravidelně ze svých cest vozí párátka :-)
No a teď byla na řadě NCL.

NCL neboli Norwegian cruise line je ryze americká společnost se sídlem na Bahamách. Jak jinak, že ano. Už z názvu to je patrné :-) Pro vás z toho plyne, že byť se plavíte po Jadranském moři z Benátek do Atén a pak dál, tedy všude kolem Evropa, EU jako vyšité, na lodi se všechny ceny všeho uvádí pouze a výhradně v USD. Hned jsem si vzpomněl na svou první cestu do UK. Joodie vždy prahla vidět bílé útesy doverské, tak jsme se s autem nalodili na trajekt P&O. Jen jsme zaparkovali, hrnul jsem se na kafe a koláček.
"Kam utíkáš", ptala se joodie.
"No na kafe a nějaký koláček. Poď taky."
"A máš libry?"
"Nějaký mám, ale nevím kde. Eura budou brát taky."
"Nebudou, píendou jsou Angláni jak vyšití."
"Joodie, dyť jsme se ještě nehnuli z přístavu a jsme ve Francii, kdo by tady měl libry? Vzpamatuj se."
Vzpamatovávat jsem se nakonec musel já. Když jsem vytáhl eura, zakroutila panímáma za pultem hlavou a hotovo. Potupně jsem musel vysypat půl báglu, abych našel anglické perníky ku placení. Za poťouchlých poznámek joodie, která byla na koni. No dokážete si to představit, že ano?

Servis na MSC je dokonalý. ALe na NCL je víc než dokonalý, je božský. Všichni se na vás pořád zubí, zdraví vás a dávají všemožně najevo jak je báječné, že zrovna VY jste na palubě. Amíci byli dost posedlí dezinfekcí. Je to pochopitelné, nějaká viróza je zcela nežádoucí. Jdete z lodi? Vracíte se na loď? Čeká na Vás maník s rozprašovačem a sype to na vás jako na chirurga před operací. Jdete jíst, nakupovat, na recepci, do sauny, knihovny, divadla, na nákup, či co já vím kam? Ve všech místech na lodi jsou u všech vchodů a východů na nožce elektronické dávkovače dezinfekčního sajrajtu. Všimli jste si, co všechno na lodi je? K neuvěření. Amíci mají samozřejmě perfektní kontrolu nad vším, takže ke vstupům na jídlo nastoupí veselá Filipínka právě v okamžiku, kdy začne chodit víc lidí a na všechny se zubí a zdaleka haleká "hapy, hapy, voši, voši" a strká vám rozprašovač s dezinfekcí k rukám. Stačí ale jemně zakroutit hlavou a už se směje a haleká na člověka za vámi. Máte problém a potřebujete ho řešit? OK. Řeší se teď a tady. Ne potom za hodinu, ani za čtvrt hodiny. IHNED. Upadl vám talířek s nějakým jídlem na tlustý koberec někde uvnitř lodi? Nějaká kamera to viděla. Do deseti minut dorazí úklidová četa, která zbytky odstraní a fleky zasype jakýmsi práškem, který za dalších 10 minut vysaje. Fleky jsou pryč. Natepují koberec, provoní ho a mizí. Asi k další havárce na opačné straně lodi.

Jsme tu s kuňádou, Liborem a jejich polovičkami. Kdo je kuňádo se snadno dozvíte z popisu výletu na Kubu. Libor je jeden z nejtrapnějších lidí, které znám. Asi hned po joodie. Jde o to, že cokoliv mě napadne a připadne mně to úžasné, napadne i tyhle lidi. Možná je to k neuvěření, ale s joodie to došlo tak daleko, že když mě napdane nějaká vtipná poznámka, peprný komentář právě probíhající situace, nemůžu ho dopilovat v hlavě jako diamant a pak ho umístit do rozhovoru pro všechny, ale musím ho vysypat doslova v první sekundě. Pokud tak neudělám, vyklopí téměř identický komentář joodie a dokážete si představit, že i když vypadáte užasle a prohodíte "jéje, to jsem chtěl zrovna říct", dívají se na vás ostatní jako na ubožáka, který není schopen vlastní myšlenky. Zejména poté, co se joodie ušklíbne a prohodí jedovatě "no sa-mo-zřej-mě!". To bych ji zabil. No a Libor je ten člověk, kterému říkáte u třetí láhve vína "čéče, na tenhle objektiv mám spadeno, je fakt dost dobrej" a on zmizí, aby s přihlouplým úsměvem přinesl TEN objektiv, který si právě včera koupil. Na společné expedici přijdete na vynikající nápad změnit domluvenou trasu, celý den si to pipláte a šperkujete v hlavě a večer u ohně všem přednesete novou velkolepou ideu. Než kdokoli stačí cokoli říct, Libor zašmátrá v kapse bundy, vytáhne navigaci a jen tak mimochodem poznamená "no dobrý, já už to tam mám takhle na zítra nastavený, říkal jsem si, že to bude pro všechny zajímavější". Kdo mu to nakukal, když jsem o tom nemluvil ani s joodie? Prostě trapné okamžiky. Pak se ještě vyjasňuje, že si to ti dva domluvili (rozuměj joodie s Liborem), když jsem byl přes den močit za keříkem a tváří se, že to byl jejich nápad, což je asi bohužel v podstatě pravda. A to ještě u toho určitě soutěžili mezi sebou. Chápete to? A s těmito lidmi já cestuju a poznávám svět. Asi jsem úchyl - utajený duševní masochista.

No a na lodi byl kuňado i Libor poprvé. Vím jaké to bylo, když jsem byl poprvé na lodi já, a to byla oproti Jade od NCL pouhopouhá pramice na rybníku. Chodili po lodi jako "vetřelci" od Cigera s vyceněnými zuby v odpadlé čelisti, kterou prostě zapomněli zavřít. Je pravda, že když jdete na večerní představení do divadla, které je velké jako městské divadlo v Brně, tak to ve vás nechá stopu. V Dubrovníku se loď pouze přiblížila přístavu a vyhodila kotvu, protože přístav byl na ni příliš mělký. V záchranných člunech pak všechny zájmence odvozili na souš a posléze zase zpět. K člunům se musíte spustit dolů do nějakého 4-5 patra. Cestou přes několik pater jsme procházeli rozlehlým casinem plného stolů a výherních automatů. Prostě po celou dobu pobytu odhalujete nová a nová zákoutí, která Vás příjemně překvapují jako nalezená bankovka v kapse kalhot ve skříni.

Nedopsáno ....