S vynikajícím nápadem jet do Moskvy přišla joodie. Strčila mně pod stromeček 2 letenky tam a zpět a když jsem ji vykuleně pozoroval, tak vyhrkla:
"No co, chci vidět Lenina!"
"To vidím, a kde budeme ubytovaní?"
"Nóó, tak to je ta věc, víš, joodaxi .... TY to nějak zařídíš."
"Ale milá joodie, dyť Moskva je druhé nejdražší město na zeměkouli."
"No a?"

Správně. Joodie umí zaujmout ten správný postoj. Nebyl to jenom Lenin, ale taky Bolšoj teatr, Vooruženaja palata a chrám Vasila Blaženého co leželo joodie na srdci.

V Moskvě jsem si odstudoval dnešní MIS (Moskveská univerzita spojů). Za mne to byl MEIS (Moskevský elektrotechnický institut spojů, Krasnogo ordena znameni Lenina). TO byly roky!, TO byl studentský život! Oh ukápla mně slza převeliká a málem zkratovala klávesnici. Rusky ještě nějaké to slůvko zvládnu a tak ve mně začala někde úplně v patě hlodat zvědavost. Nebyl jsem tam 20 let a to se tam něco muselo změnit. Zvědavost se proměnila v jed, který otravoval celý můj oraganismus - kousek po kousku - nevratně. Skončil jsem jako obživlá muchomůrka hlízovitá a začal jsem sestavovat itinerář.

Rusové jsou v mnohém jako Američané. Velký národ. To tady ale dnes nebudeme rozebírat, budeme si všímat věcí, které jsou použitelné pro návštěvu Moskvy.

1. mauzoleum s člověkem který uvrhl Rusko do pekelné občanské války a přivedl na svět komunistickou stvůru. Taky můžete mít jiný pohled na věc:
"Byls v Rusku? Nebyl, tak neraď.
Aha byl? A viděls Lenina? Ne? Tak neraď.
Aha viděl ... tak to ... hmm."
Tak to pak už můžete všem kolem sebe radit a není boha, který by Vás mohl zastavit.

2. Rudé náměstí s chrámem Vasila Blaženého. Co jsem si pamatoval malebný chrám byl malebný zdaleka, při přiblížení vyvstala mizerná práce řemeslníků a idylka se rozplynula. Nicméně fotku je tu třeba udělat, jinak by ještě někdo mohl pomyslet, že jste v Moskvě vůbec nebyli.

3. napíšu Kreml, ale jde o téměř celodenní záležitost, unitř je Car puška a Car kolokol, je tam několik chrámů a pak jsou tam dvě totálně zajímavé expozice "Комната алмазов" a "Оружейная палата". No, byla s tím spojena určitá zapeklitost, ale tím se prokoušeme.

4. "Ленинские горы", protože odtud se odkrývá skvělé panorama Moskvy

5. "Коломенское" nebo "Царицыно". První je přírodní rezervace s nádherným kostelem, druhé park s megalomanským letním sídlem Kateřiny Veliké, které se ovšem megalomaské stalo až v současnosti.

6. kulturní akce - běžte do Balšogo tiatru, cirkusu, treťjakovské galerie

7. udělejte si čas na nákup. Nemyslím zrovna GUM a CUM, odkud vystřelíte jako namydlený blesk, ale dám vám radu, kde se dají koupit báječné ruské čokoládové bonbóny. Ty staré, jednotlivě balené, po kterých šílela všechna dítka Sovětského svazu, které se kupovaly na váhu do papírových kornoutů.

Další už ani snad psát nebudu, protože pokud jedete indivindi, pak tam déle nevydržíte, protože Moskva je ukrutně drahá. A druhý fakt, na který všichni zapomínají a který je velice důležitý, všechno je hrozně daleko. Moskva není Praha, kde je všechno na jednom místě. Půjčovat auto si bude jenom opravdový idiot, protože ty obrovské zácpy a magoři proplétající ve velkých offroadových mašinách ve 120 mezi vozy po městě, to chce fakt pěknou dávku testosteronu. Navíc jedna z věcí, která mně fakt vadila je parkování aut. Protože není kde parkovat, stojí auta úplně všude. Mnohdy se pomalu po širokých moskevských chodnících v centru Moskvy nedá projít, zavazí káry všeho druhu.

My jsme letěli na Domodědovo, což je dnes vzdušné srdce Moskvy. Samozřejmě jsem z toho byl vykulený. Jak je možné, že ne Šeremetěvo? Jak je možné, že zaplivané Domodědovo dalo na frak elitnímu Šeremetěvu. Šeremětěvo nemohlo prohrát, protože bylo vždycky elitní ... rozumíte, tohle se neděje. Co se tady stalo?

Čekali mě kamarádi. Všichni pořád stejní, jenom kulatější. 20 let jsme se neviděli. Chlapská objetí, navlhlé oči, stisklé zuby, které nepřipouštějí žádné dojetí. Růže pro joodie, kterou všichni vidí poprvé. Joodie se chichotá, ale tak nějak decentně, aby nepřehlušila tu chvíli okamžiku. Vyrážíme nějakým velkým bourákem s prasklým čelním sklem. Za chvilku tankujeme. Nic se nezměnilo. Napřed platíš, pak tankuješ.

Pavel radí: "Miško dáme to po třetím".
"Neé", Michail v tom má jasno, "tam to za chvíli bude jako na jarmarku".
"No a ty chceš po Kaširské?"
"Kaširská bude ještě půl hodiny průjezdná", ví své Míša a šlape na pedál plynu.

"Hele joodaxi, za tebe ještě třetí kolcová nebyla, že jo?", ptá se Pavel.
"Pašo za mně byla jenom první a druhá", lovím v hlavě.
"No a teď chtějí stavět čtvrtou, vidíš jak ten čas utíká."
"Cože, už čtvrtou?"
"Jo čtvrtou, Moskva je jako plíseň, sežere úplně všechno. Však je tady 15 milionů lidí."
"Tak to kecáš, všude se uvádí 11 milionů", snažím se o korekci.
"Pche 11 je s registrací a další 4 bez registrace. Stejně tomu nevěřím. Je jich tu daleko víc. Moskva je jako záhonek kapusty a motýli se slétají odevšad."

Míša není žadný sváteční jezdec. Předjíždíme spoustu vozidel. Joodie mě ponouká k focení, což neguji, protože fotky z jedoucího auta jsou vždy všechno možné, jen ne k ukazování. Bavíme se o všem možném a po chvíli křižujeme třetí kolco. Je ucpané k neuvěření. Ve směru naší jízdy houstne provoz. Míša zdatně kroutí volantem a kličkuje mezi jednotlivými vozy skoro stovkou. Ani ho nenapadne, že by zvolnil. Tenhle styl jízdy je úplný adrenalin a to neřídím. A to nejsme zdaleka nejrychlejší vozidlo. Nevěřím svým očím, když vidím takové manévry v této rychlosti. Potichu se připoutávám, tělo napjaté a čelisti pokud možno sevřené, abych si při nárazu neprokousl jazyk. Blížíme se vytrvale do centra a provoz dále houstne. Naše auto zrychluje, což mně vysušuje ústa.

Nevydržím to: "Ty jo Míšo, u nás teda takle mazat nemůžeš."
"Neboj se, řídím rád a moc dobře", pochopí šofér a udělá takovou kličku, že zalapám po dechu.

A Pavel mně vypravuje o jednom mladém bankéři, co měl už 5 bank a do konce života si mohl jenom užívat. Ve městě mu nějaký Holanďan neuhnul z cesty, i když mu signalizovali, aby je pustil. Bankéř poslal na klučinu ochranku a ti ho pěkně zmlátili a rozflákali mu skla na autě. No jo, ale ten kluk měl něco s dcerou Putina. Během pár měsíců bylo v tichosti postupně proti všem bankám otevřeno trestní stíhání, bez medializace jim odebrali licence, zavřeli provoz a bankéře obvinili z distribuce drog. Skončil totálně bez kopějky ve vězení. Vot tak.

Provoz prudce zvolňuje.
"Ty jo, to je Taganka", poznal jsem náměstí.
Jsme v samotném centru a semafory učinily přítrž sběsilé honičce. Michail míří k řece na "Nábřežní". Každý kousek se jmenuje jinak, ale je to pořád všude Nábřežní. Typická věc. Když vám Rus říká "Náběrežnaja", tak jenom on sám ví, co myslí, protože to může být kdekoliv v Moskvě u řeky a není spicifikován ani levý či pravý břeh.

Pro joodie to začíná být extrémně zajímavé, protože se blížíme ke Kremlu. Vlevo je Ustinský most a slavný činžák na Kotelnické. Nevěřím svým očím, když vidím spousty mrakodrapů, které tady tenkrát nebyly. Vpravo se mihl Chrám Vasila Blaženého a jedeme podél červené zdi. I když je trochu zataženo, kupole se zlatavě blyští. Vlevo se z řeky vynořuje jakési monstrum - podivná socha Petra Velikého. Ihned se mně dostává informace, že je zdrojem velkých vášní a čas od času se najdou patrioti, kteří chtějí skulpturu odpálit, protože není dostatečně reprezentativní. Není divu. Noříme se dál a dál k našemu hotelu.

Pokračovat