Velmi dobré je se připravit doma, protože mauzoleum je otevřené jindy jako Kreml. A jiné místo kam chcete je zase zavřené jindy. Udělal jsem si přehlednou kartičku, která by mně velice pomohla, nebýt toho prostého faktu, že jsem ji zapomněl doma. Samozřejmě, že jsme do Kremlu napochodovali v den, kdy má zavřeno, protože jsem ve vzpomínkách naznal, že mají zavřeno buď v pátek anebo sobotu.

Hned jak jen to bude možné si kupte karty na metro. Odhadněte kolik jízd můžete za svůj pobyt udělat a kupte si papírovou kartu se zalitou anténou a čipem uvnitř. 5,10 nebo i více jízd. Stačí pak kartu přiblížit ke žlutému terčíku na turniketu, na displeji se vám zobrazí zbývající počet průchodů a můžete vstoupit. Moskevské metro nejde v žádném případě srovnávat s tím malým pražským. Možná že nebute tak vykulení jako v Paříži, kde vás ohromí celá souprava přijíždějící tiše na pneumatikách, ale tohle metro vás dostane jiným způsobem. Stanice jsou různě vyzdobeny a i když jich mnoho oslavuje komunismus a dělnickoagrární tématiku, nejde o nic nevkusného. Pokud Vás zastihne špatné počasí, s překvapením zjitíte, že je možné strávit celý den ježděním sem a tam, přestupy v tunelech, kde se kříží 3 nebo dokonce 4 linky a obdivováním výzdoby, která je někde opravdu velkorysá. Myslím si, že v některých průvodcích budete mít vytypovány stanice, které jsou něčím zajímavé. Moskevské metro není jen dopravní tepna, je v něm skryt kus historie a Moskvani své metro milují.

Lenina můžete vidět každé úterý, středu, čtvrtek a sobotu od 10.00 do 13.00. Doporučuji si přivstat a jet tak, abyste před desátou byli dole pod Rudým náměstím, odkud se pouští skupinky. Tašky si můžete nechat v úschovně zavazadel na rohu velké červené budovy, tuším že to je Historické muzeum. Žádné fotoaparáty, mobilní telefony či kamery není mít dovoleno. Chodí se přes rámy, takže na to stejně přijdou. Samotná prohlídka je zdarma. Žádné excesy nebudou tolerovány, je tam dost strážných, kteří svou službu vykonávají velice svědomitě a pakliže budete vykazovat známky neutišitelného rozrušení, nebudou se s vámi nikterak mazat. Ale to je v pohodě, protože vy se chcete stejně jenom juknout a valit dál. Z mauzolea procházíte podél zdi, kde jsou pochováni potentáti a miláčci národa (Stalin, Dzeržinskij, Ždanov, apod), ale třeba i Gagarin a mají tam bysty a pamětní tabulky. Vychází se u Spasské věže k chrámu Vasila. Je až komické sledovat turisty jak se snaží uhodnout, kdo by mohl být kdo. Bez azbuky není šance nic rozluštit.

Takže jsem bafl joodie kabelku a šel ji čekat na druhou stranu. VILa jsem už shlédl a nebyl důvod to opakovat. Na svůj malý vzrůst zadělal na pěkně velké trable.

Chrám Vasila Blaženého je překvapivě dobře odrestaurovaný. Za mého mládí to byla stavba pěkná jen zdaleka. Nyní můžete nebojácně fotogenickou budovu atakovat svými fotografickými udělátky a odnést si dle mého povinnou trofej z návštěvy Moskvy. Ráno východ slunce asi nedáte, ale mohlo by hrozit, že se necháte nalákat na pozdní odpoledne, kdy zapadající slunce rozzáří kupole chrámu do překrásných barev. Fotky z Rudého náměstí či od Spasské věže jsou nejlepší, protože pohled z loděk (to bude dál) hyzdí neskutečné množství sloupů osvětlení a drátů el. vedení.

Zajímavé místo je při vchodu na Rudé náměstí zezdola z Manéžního náměstí přes Bránu vzkříšení postavenou v roce 1535 původně jako vrata do Kitaj gorodu. Píšu zezdola, ale pokud by jste měli mapu, tak je to severní východ z Rudého náměstí. Mezi dlažebními kostkami je usazené mosazné kolo, odkud se počítají délky cest vedoucích z Moskvy. Lidé sem chodí, házejí na nulový kilometrovník mince a samozřejmě se fotí. V Bráně vzkříšení je zasazena dvojice masivních mříží, které se milicionáři nerozpakují nikterak zavřít, protože se náměstí dává do pucu na nadcházející květnové oslavy. Nikoho nezajímá, že sem někteří lidé váží cestu z obrovské dálky, aby si prohlédli Rudé náměstí. Teď nemyslím cizince, které v Moskvě tak nějak trpí, ale vlastní ruské spoluobčany. Když přijedete do hlavního města na 3-4 dny z Vladivostoku pohladit svoji národní hrdost a švestka vám zavře před očima vstup na hlavní náměstí, kam jste měli vyhrazený čas na celý půlden, asi nebude nadšeni. Tohle je pro Moskvu typické, kašle na vlastní lidi. A hodně zvysoka. Však o tom hned budu dál ...

Zmiňoval jsem tady Kitaj gorod, ze kterého jsem byl dost nešťastný, protože tam bylo na chodnících tolik aut, že se tam nedalo normálně chodit. Vy tam samozřejmě běžte. Jsou tam otevřeny báječné kavárny, které jsem v Moskvě nikdy dřív nezažil a jsou nacpané všelijakými pochoutkami, které až uvidíte, budete muset mít. Kitaj gorod je v překladu "čínské město", což tady nikdy dřív být nemohlo. Takže tomu všichni říkají prostě Kitaj gorod a hotovo. Dřív tady byli obchodníci, takže s tím souvisí totálně nepřehledný dopravní systém, kostelíky s cibulemi nahoře a podivně sekládané ulice.

Naproti Kremlu je GUM, zkratka Státního univerzálního obchodu, místo s velikou historií a nepříliš nápaditým pojmenováním z dob socialismu. Už mu to nikdo neodpáře. U výstupu směrem k Bráně vzkříšení je napravo, naproti Vetešnické uličce, taková myší díra na Náměstí revoluce k zelené lince metra. Uvidíte nejen vchod do metra, ale také Bolšoj těatr, řadu plastových záchodových domečků a množství krámků s předraženými suvenýry pro koupěchtivé turisty. Bolšoj tětr byl zavřený kvůli opravám, což joodie mrzelo, protože toužila po emotivním prožitku. Vyprávěl jsem jí svůj studentský zážitek, kdy jsem v této kulturní svatyni pozoroval s neskrývaným pohoršením zájezdy ruských kolchozníků v teplákových soupravách. Bylo to tak silné, že si nic jiného ani nepamatuji. Možná jsem byl trochu rád, že se opravovalo, protože skutečně nevím, co bych dělal, kdybych teplákový šok opakoval.

Na záchody choďte při každé příležitosti, protože ne všude je najdete. I když teda ty plastové nejsou nic co byste chtěli potkávat. 

Pokud holdujete módě a nemáte hluboko do kapsy, můžete zabrousit za budovu divadla, kde najdete další obrstavbu. Bývalý CUM býval Centrálním univerzálním obchodem a tvořil druhý bod moskevského nákupního trojúhelníku. Třetí místo "Dětskij mir" je zavřené a vydává svědectví o tom, že se věci změnily. CUM, totálně zrekonstruovaný s otevřeným prostorem jako galerie La Fayette v Paříži, nacpaný luxusem. Pozoroval jsem joodie jak užasle tápe v množství značek, mnohé viděla poprvé v životě. Vyjeli jsme do dalšího patra, udělali smyčku po patře a joodie se rvala na čerstvý vzduch. Z oblečení těch několika zákaznic, které jsem v obchodňáku viděl, z jejich chování, z vitrin a všeho kolem čišela absoltně nepřátelská atmosféra pro moje kreditní karty. Joodie byla evidentně paralyzována, což jsem viděl poprvé v životě.

"Proč sis proboha něco nekoupila, bylo tam určitě mrak věcí, co se ti musely líbit", začal jsem statečně.
Joodie se na mě podívala tak, že jsem si připadal jako blbec.
"Pojď koupíme si limonádu, mám celkem žížu", zakončil jsem krátký monolog.

Ale zpět do Kremlu.

Nedokážu si představit, že byste v Moskvě vědomě minuli toto místo. Tady máte užitečnou mapku, ať se orientujeme. Nechal jsem ji po naskenování neupravenou, takže si ji můžete vytisknout. Překladem se nebudu unavovat, protože v Moskvě vás stejně nikdo šetřit nebude. Takže předpokládám, že 2 (beru čísla podle mapky) máte za sebou. Je to ale jedno. Na 2 půjdete ráno na Lenina a večer na západ slunce lovit barvy cibulí chrámu Vasila. Nahoře je u 31 vstupní brána do Aleksandrovského parku. Hned po vstupu je u zdi karaul u věčného ohně padlým za  2.světové války. Karaul je čestná hradní stráž a její výměna je NĚCO. Ne každý z těch kluků co jsou vybráni to může dělat. Až to uvidíte, tak to pochopíte. Bohužel ty nejlepší fotky mám rozmazané, protože jsem cosi fotil v režimu přednosti clony a zapomněl jsem to v tom fofru přehodit. Takové divadlo pro turisty se hraje všude na světě, ale tady ho nehrají. V celém Rusku je doposud dost veteránů z VOV = Velikaja otěčestvenaja vojna (naši potomci paří ve svých pokojích počítačovou hru WOW = World of Warcraft, což je teda morbidní asociace).
Pokud půjdete dál, budete míjet mramorové piedestaly s názvy všech Gorodov geroev. Rusové v poslední velké válce ztratili přiliš mnoho lidí a nechtějí to zapomenout. Nevím jak v Rusku, ale nedávno jsem byl v Bělorusku a tam jsou stále všechny tyto památníky naprosto nedotknutelné. Tím myslím pro mládež. Téměř každý tady má doma v rodině slepá místa mezi předky, kteří padli pro své potomky. Mám pocit, že v Česku jsme všechny ty památníky uklidili příliš rychle.

Určitě se chcete podívat dovnitř Kremlu. Dovnitř musíte mít lístek. Ty se prodávají u 12 a 35. Až uvidíte ty davy, tak vás asi mrskne :-). No nic, nechal jsem joodie stát u 12 a šel se podívat k 35. Tady sehrál svoji roli fakt, že jsme do Kremlu vyrazili v nepravý den, kdy bylo zavřeno a tak jsme to tam prošmejdili. Jinak bych o pokladně na 35 neměl ani potuchy. Fronta u kasy 35 byla oproti té na 12 asi čtvrtinová. Stál jsem a přemýšlel jak dát vědět joodie, že tam nemusí stát. Telefon měla vypnutý, poté co zjistila, že si zapomněla doma nabíječku a tak svého žroutíka baterek zapínala jenom velice limitovaně. Zatímco jsem si lámal hlavu jak na to, přiblížila se mně pokladna. Z tabulek jsem vyčetl důležité informace. Vstupné dovnitř je rozděleno:
- Kreml
- Car puška a Car kolokol
- chrámy
- Vooruženaja palata, kam jsou vstupy v určitých časových intervalech
Nejsou to žádné malé částky. Tašky a baťohy se musí nechat v úschovně zavazadel (K), v Vooruženoj palatě a Komnatě almazov je fotit zakázáno. Vstupné je odstupňováno a logicky čím větší pecku chcete vidět, tím víc to stojí.
"Bezobrazie", starší dáma se prodírá od pokladen davem a je viditelně velice rozrušená. Podle oděvu je dobře situovaná.
"Nehoráznost", znovu vykřikuje fistulí a připojuje adekvátní komentář, který nelichotivě vykresluje atmosféru prodeje lístků.

Nikde ale není uvedeno, jestli s nejdražším lístkem můžete všude. S tímto mišmašem předstupuju k pokladní:
"Prosím pěkně, není mně jasné které všechny lístky musím mít, ale rozhodně bych chtěl lístek do Vooruženoj palaty. Taky prosím chci navštívit Komnatu almazov, ta je zřejmě asi součástí vstupného do Vooruženoj palaty. A také ... "
"Ááá", přeruší mě typicky rusky paní za sklem, čímž mně dává na srozumněnou, že nechápe co po ní chci, a abych se vyjádřil ještě jednou. Samozřejmě mám dodržet stejný uctivý postoj a tón. O tomhle "ááá" bych mohl napsat celou knihu. Je stejně provokativní jako hulvátské i pragmatické dohromady.
"Chtěl bych dovnitř, ale nevím který lístek si mám koupit"
"A co chcete vidět?"
"No vidět bych chtěl všechno"
"Tak si kupte všechno!"
"A nestačil by lístek do Vooruženoj palaty?"
"Chcete lístek do Vooruženoj palaty?"
"Ano, ten bych chtěl také, jak je to s lístky do Komnaty almazov?"
"Ten vám dát nemůžu a ty nemáme"
"Vy mně nemůžete prodat lístek do Vooruženoj palaty"
"Ne"
"Proč ne, tady je všude uvedeno, že je prodáváte"
"To ano, ale až v jedenáct"
"Hm ... teď je 10:20, takže to je akorát, prosil bych si 2 kousky"
"Ne, až v jedenáct"
"Vy mně nemůžete prodat lístky na vstup v 11:30, protože ještě není 11:00?"
"Ano"
"A kdybych chtěl lístky na vstup ve 14:00"
"Ty se začínají prodávat až ve 13:30"

Snažím se zorientovat, proč tomu tak je. Jistě je vstup početně omezený. Nemůžou do prostor, kam se vejde 150 lidí prodat 250 lístků, ale systém bude zřejmě komplikovanější. Vedle cvakly dveře a vychází mladá bruneta s mírně uhrovitou tváří. Za ní se vzduchem line:
"A co dělá Taněčka?"
"Táňka teď má novou práci a je to lepší"
Celý dav ve frontě civí na ruku holčiny s vějířem vstupenek, kde je vytištěný čas přeškrnutý perem a dopsaný ručně nějaký jiný. Děvče ještě prohodí pár vět, klika se zacvakne a lístky mizí v kabelce. Všichni se tváří, že tento podfuk pokladen nevidí.
Dodatečně si uvědomuji, že stranou u pokladny stojí trojice lidí a jakoby čeká. Bingo. Čekají až odbije jedenáctá.
  
Zamračeně pokračuji ve svém dialogu:
"A proč si nemůžu koupit lístky na 11:00 teď v 10:25, nevidím v tom zásadní problém. Lístky tiskne počítač a jistě je propojený do sítě s jinými počítači, takže přesně víte kolik lístků můžete prodat"
"Já je můžu začít prodávat až v 11:00"
"P-R-O-Č !?"
"Kvůli překupníkům"
 To byl vždycky problém. Nejen v Rusku. Pokřivený zákon nabídky/poptávky vytváří na koncertech a sportovních zápasech prostor pro podnikavé typy. Že by ho v Kremlu nedokázali zkrotit? Každopádně odzbrojující odpověď.

"Hm, takže si musím počkat půl hodiny, a pak mně lístky do Vooruženoj palaty prodáte?"
"Ano"
Evidentně neznám Táněčku ani nikoho jiného z pokladen, takže musím sklopit krovky:
"Dobře rozumím, nevidím tady lístky do Komnaty almazov, ta expozice je zavřená?"
"Ty se tady neprodávají, ty se dají koupit jenom uvnitř Kremlu"
"Uvnitř Kremlu?"
"Ano, je tam pokladna u Komnaty almazov"
"A tam si je můžu koupit"
"Ano tam se prodávají lístky i na Vooruženuju palatu"
"Lístky na Vooruženuju palatu si mohu koupit uvnitř Kremlu?"
"Ano"
"Je tam taky tolik lidi jako tady"
Pokladní krčí rameny. Jistě, tihle zatracení cizinci, kterým není skoro rozumět ji ničí nervy, protože přečtením tabulek nic nezjistí a pak ji tady mučí svými idiotskými dotazy.
"OK, potřebuji se dostat do Kremlu, dejte mně nějaké lístky"
"Které chcete?"
"Jak kruci mám vědět jaké chci, když to máte napsané tak, že se v tom nemůžu vyznat. Je to záměrně udělané tak, abych z toho zblbl a vy si dělali nakonec v pokladnách co chcete." Poslední větu jsem si už ale funěl jenom tak pod nos. Byl jsem si vědom, že za mnou stojí mrak lidí, kteří také čekají na svůj hvězdný moment před kasou. Mezi Rusy tam stáli Němci, Japonci, jarmuláči a taky Italiano.
"Nějaké, abych se mohl v Kremlu dostat k té pokladně!"

Dostal jsem 2 lístky na kremelské chrámy, ale asi jsem je pak ve vzteku vyhodil, takže není co skenovat. Sotva jsem se hnul od kasy, srazil jsem se málem s joodie.
"Hele joodaxi, dlouho jsi nešel, tak jsem se přišla podívat"
"No trefilas to dobře, pojď musím na vzduch, abych se uklidnil"
Zvědavá kukadla joodie mě donutily provést první rekonstrukci rozhovoru s pokladní.

U úschovny zavazadel jsem přemítal nakolik se mohu spolehnout na poctivost obsluhy. Co jsem si pamatoval, nikdy jsem neslyšel o nějakém trablu v těchto místech. Vykrádali se jenom kufry v automatických pokladnách na nádraží. Nakonec jsme si vzali jenom velký foťák (o tom taky někdy napíšu, jak jsem si koupil fotoaparát pro fakt už velkého kluka) a mazali k rámům na 13.

První překvapení přišlo, když jsme zjistili, že Car puška i Car kolokol jsou po vstupu do Kremlu volně přístupné. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by snad jen názanakem požadoval nějaké vstupenky, které se přitom venku v pokladnách vesele prodávaly. Povinná fotka a hajdy do pokladny pro lístky do 36. Vstup do Komnaty almazov byl zariglovaný, ale stál tam malý hlouček lidí. Usoudil jsem , že evidentně na vstup na jedenáctou. Prošel jsem podél budovy až k výstupním dveřím, kde mě zastavil nějaký borec, že dovnitř nesmím, že je to výstup.
"Prosím vás, hledám tady pokladnu, neporadíte mně?"
"Pokladnu?"
"Ano pokladnu, chtěl bych si koupi lístky do Vooruženoj palaty"
Chlap svraštil čelo a zdálo se že přemýšlí. Pak z něj vypadlo:
"Tady žádná pokladna není!"
"Tady žádná pokladna není?", zopakoval jsem tupě.
"Ne"
"Ale venku v pokladně v parku mně řekli, že je tady uvnitř Kremlu pokladna, kde si lístky do Vooruženoj palaty můžu koupit"
"Tady uvnitř Kremlu žádné pokladny nejsou!"
"Nejsou?"
"Ne!"
"Ale v parku ... hm ... nejsou ... hm ...", snažil jsem se pochopit co mám udělat.
"Takže když tady nejsou žádné pokladny, přestože jsem byl několikrát ubezpečen pokladnami venku, že tady pokladny jsou, pak to znamená co?", mozek nechtěl přistoupit na jediný výstup z bludiště.
"Musíte si jít koupit lístek ven!" odtušil panáček.
"KUA!"
"Copak?"
"Ale nic, chválím si ten báječný systém, jaký tady máte"

Byl jsem zdrcený. Jak jsem mohl zapomenout na ten pitoreskní svět byrokracie, který byl v Rusku dotažen do ďábelských nuancí, které z lidí dělal buď trosky, kterým bylo všechno jedno anebo totální vychcánky, kteří dokázali přehazovat vyhýbky rychleji než systém. Ti druzí dnes, pokud emigrovali do USA, dávají pěkně zabrat americké byrokratické mašinerii, protože jejich kreativita vycvičená v Rusku je v americkém prostředí smrtící (výživné téma, měl bych si najít čas a něco o tom tady ...) .
"KUA!", neskákala nadšením joodie, kterou jsem nechal vatrovat u hloučku ke dveřím do 35. Hlouček nám narostl a najednou přišla skupinky tajných s červenými bantlemi na rukávech a jali se organizovat čekající do fronty podél budovy a nikoliv podél plotu. Tady prostě všechno musí být tak nějak nepochopitelně.
"No nic, tak se z toho nezblázním, co myslíš, bude tady něco?" ptala se joodie, když jí došlo, že lístky do Vooruženoj palaty jsou mimo rozumný dosah.
"Jo počkáme tady s ostatními, lístky nemá nikdo, tak je to férovka. Uvnitř se uvidí."
"Tak jo, aspoň na ty diamanty bych se podívala"

Tlouklo jedenáct, když milicionář odrigloval dveře a zahlásil:"Napřed ti, co mají lístky"
"KUA!", zasténal jsem a ptám se paní vedle mne, která vytáhla z taštičky papírové proužky:"Prosím vás, kde jste vzala ty lístky?"
"Venku v pokladně"
"Ale ... ale dyť ty se tam neprodávají a navíc mně to i řekla pokladní"
"Prodávají, ale jenom ráno do desíti", odtušila její kamarádka, " a napsané to tam teda nikde není".
"Mě asi mrskne", shrnula to joodie.

Nakonec jsme se dostali dovnitř a já jsem stanul před provizorní pokladnou u stolku, kde byly lístky jenom do Komnaty almazov.
"Prosím vás, můžu si tady koupit dva lístky na diamanty?"
"Samozřejmě, ale s foťákem tam nemůžete"
"To je v pořádku, mám na něm krytku a je vypnutý, nic fotit nehodlám"
"Ne, tady je zákaz mít foťák s sebou"
"Jaký zákaz TADY, VENKU je všude uvedeno, že se nesmí na expozicích fotit, ale foťák mít sebou můžu. Proto jsem si taky nechal v úschovně zavazadel všechny věci kromě fotoaparátu!", začínám být vytočený.
"Ne, pokud chcete jít dovnitř, musíte nám tady ten foťák nechat"
"To nehrozí, nenechám vám tady foťák za ...za (připadlo mně rozumější nenazývat lépe žádnou částku) ... tak drahý foťák jen tak"
"I prezident Putin, když jde dovnitř, tak tam chodí bez foťáku", kontruje paní.
"No jistě, s ním tam jde smečka osobních fotografů a kamera od televize", nenechávám žádný prostor na možnou odopověď a pokračuji "tak jeden lístek na teď".
Matrona mě sjela pohledem, který nenechával nikoho na pochybách kdo tady dělá šéfa.

"Hele joodie, foťák jim tu nenechám, já jsem to už stejně viděl, tak mazej sama a já tě tu počkám"
Paní škrtá propiskou tiskárnou vytištěný čas a píše jiný, který už je dávno pryč.
Joodie dostává papír s poznámkami v angličtině a maže přes další rám a osobní prohlídku k pancéřovaným dveřím.

Ověřuji si, že ven vede jediná cesta a jdu se projít. Zasekávám se u suvenýrů a prohlížím si repliky medailí, přileb, velikonočních vajíček Kateřiny II. a všeho ostatního. Nakonec kupuji DVD Vooruženaja palata. Když už jsme to neviděli, tak se na to aspoň podíváme. Sedím na dřevěné lavici a čekám na joodie. Chvíli dokonce klimbám.

"Baf", no kdo jiný by to asi mohl být. Jdeme ven. U východu jsou šatny a toalety, tak si oba odskočíme. Chvilku čekám na joodie a lámu si hlavu proč je šatna u východu. A už je tu joodie, prstem píchá do vzduchu a ptá se:
"Hele joodaxi, co to támhle je?"
Sleduju pomyslnou čáru prodlužující joodiin prst a vidím cosi podobného pokladně. A tak jdu blíž a užasle pozoruji, jak si 3 mladá španělská děvčata kupují lístky do Vooruženoj palaty.
"KUA, KUA, KUA", do hlavy mně nastoupalo tolik krve, že kdybych tam měl pojistný ventil, tak pískám jako papiňák a vymaluju celou místnost jako Bean když maloval. Rozhlížím se po tom bodrém človíčkovi, který mě seznamoval s aktuálním děním kolem pokladen v Kremlu. Spíš k mému, jak k jeho štěstí, ho nenalézám. Okamžitě si jdu koupit lístky. Španělský babinec platí kreditkami a každá zvlášť. Mám pocit, že čekám 100 let.

"Dobrý den", začínám a čekám superojeb.
"Zdrástvujtě"
"Vy tady prodáváte lístky do Vooruženoj palaty?"
"Da"
"Uhm. Takže si tady teď můžu koupit 2 lístky do Vooruženoj palaty?"
"Da, samozřejmě"
"A na kdy prosím?"
"No na teď"
"Takže když vám teď dám peníze na dva lístky do Vooruženoj palaty, dostanu 2 lístky a můžu mazat IHNED na pohlídku?", ubezpečuji se.
Pokladní se na mě dívá jako na posledního blbce planety a jen přikyvuje.

"Ty jo, to se mně snad jenom zdá", držím 2 lístky do Vooruženoj palaty, kterou jsem už vlastně vzdal.
"Tak poď", dloubne do mě joodie a už pelášíme na exkurzi.

Vooruženaja palata je o monarchii. První půlka ukazuje korunovační klenoty, kolekce zachovavších se šatů, sem tam píka a šavle a mrak kočárů. Jak je možné, že tyto kočáry přežily všechno to válečné běsnění, a to myslím především občanskou válku a bolševika, který řádil všude? Druhá půlka mapuje dary impériu z celého světa. Byl jsem úplně uchozený k smrti a ke konci totálně otupělý. A to se teda bylo na co dívat. Tyhle všechny věci asi chcete vidět.

Z tohoto povídání si snad uděláte obrázek jak to tam funguje a nenecháte se vyhodit ze sedla. Jo a prosím, kdyby jste potkali toho syčáka, co věší bulíky turistům ohledně neexistujících pokladen uvnitř Ktremlu, tak mu dejte na budku i za joodaxe. A za joodie taky, říká joodie.

Po Vooruženoj palatě jsme poseděli na schodech, nabrali sil a prošli chrámy. Nic vyjímečného a neočekávaného. Pokud už budete vláční, bežte raději pořádně okoukat Car pušku a Car kolokol a cvakněte si tam památeční fotky. Nejsem si vědom, jestli v Kremlu bylo nějaké občerstvení, ale rozhodně bylo v Alexandrovském parku, kde jste kupovali lístky. Mám na mysli nějaký chlazený čaj, limču nebo tyčinku. Pro něco víc musíte trochu dál.

Pokračovat