No myslím si, že je nutné si uvědomit, že každý den nejde běhat po památkách. Respektive se vám to naloží do nožek a bez relaxu budete jako bez duše. Takže si zajeďte dopoledne do Caricyna nebo ještě lépe do Kolomenského parku.

Caricyno mělo být původně letní sídlo Kateřiny II., ale buď jí došly peníze nebo se jí přestal líbit architekt nebo obojí, pompézní projekt prostě zastavila a hotovo. Celá století chátral a teprve až nyní za Lužkova se provedla obrovská rekonstrukce a Caricyno bylo opraveno a prakticky dobudováno. Rusové v tom samozřejmě vidí spíš díru do státního rozpočtu, kdy se Lužkovova žena a její stavební konsorcia nehorázně napakovala. Každopádně vznikl krásný park s fungujícím srdcem.

Z praktického hlediska je ovšem lepší navštívit Kolomenský park. Je třeba si říct, že moskevské parky nejsou žádná prdítka, která by šlo během 5 minut proběhnout. Konkrétně Kolomenský má 390 ha. Je to tedy zpravidla celodenní výlet, kdy s sebou skupinky vlečou něco k snědku. Pití alkoholu v parcích není povoleno, ale když vás milicija nevidí .... že jo. Problém těch co v parcích pijí je ten, že nedokážou přestat dokud pijí tak, že to není vidět, takže je to nakonec jednoduchá rovnice se stále stejným výsledkem.

První věc kterou jsem při vstupu do parku nemohl minout byly rámy. Bezpečnostní situace je v Moskvě taková jaká je a rámy jsou v parcích a muzeích, chodí se přes ně na vlaková nádraží, na letiště i do obchodních center. Schválně jsem se rámu vyhnul, měl jsem na zádech jenom fotografický batoh se svými krámy. Vedle se nudila trojice mladých milicionářů.
"Občane", houkla na mě rázně blondýna, "otevřete mně prosím Váš batůžek!"
Zkontrolovala letmo obsah: "Spasibo."
To mě dost překvapilo. Nečekal jsem žádné zdvořilosti.
Ne tady v Moskvě.
"Já děkuji Vám," nezůstal jsem nic dlužen.

Bylo období Velikonoc. Do všech chrámů stály nekonečné fronty věřících anebo těch co to považují za IN s pečenými "kulyči", což je taková obdoba beránka a "krašenkami", barvenými vajíčky. Mají s sebou anebo často od stařenek kupují dlouhé tenké svíce, které v chrámech anebo před nimi zapalují a modlí se za blízké a za požehnání pokrmu, který si přinesli. Pokud jsou venku a fouká, je to docela výkon zařídit, aby svíce celá pěkně shořela jak se sluší a patří. Všude je dostatek policajtů, aby nikdo nepředbíhal a netropil alotria a vždy je u chrámu vidět sanitku.

Večer se pak joodie rozčílí u televize, když uvidí v přímém přenosu Putina a Medvěděva s moskevským pravoslavným metropolitou jak světí kulyče. Inu Pascha jak říkají Rusové Velikonocům je něco, co teď letí. Rusové zoufale potřebují nějaké tradice, protože dobře rozumí tomu, že tradice vojenských přehlídek a subotniků je bolševický ojeb.

Na drzo jdeme přes východ, protože je evidentně vidět, že nemáme žádné velikonoční propriety ke svěcení. Nikdo nás nezastavuje. Nebeský Kazaňský chrám je skutečně v obležení. Hučí v něm jako v úle. Joodie jde dovnitř a já se snažím urvat nějakou fotku. Je poledne, takže jen mizernou dokumentační. Fronta před chrámem vypadá jako taková pěkná, přiměřená, ale kdyby jste viděli toho hada, který se táhl dolů podél zídky a pak dál podél plotu a dál po vysypané štěrkem cestě a dál kolem jabloňového sadu a dál do nedohledna ve čtyřstupu ... posvětit krašenky je dílo bratru na celý den.

O kus dál je původní chrám Nanebevstoupení z poloviny 16 století, což je na Moskvu fakt pecka, protože bolševici zničili skoro úplně všechno. Na trávě sedí dvě mladá děvčata a skicují fotogenickou stavbu.

Do parku se pomalu trousí další a další. Je tu spousta seniorů s vnoučaty. Dívám se jak babi vybaluje tlusté krajíce s nějakou pomazánkou a vnuk se hladově zakusuje do svačiny. Opodál na lavičce obírají skořápky z vajíček a na plastovém deklíku krájí úhledné čtvrtky.
"Safra, joodie, nějak mně vytrávilo nebo co".
Zastavujeme se u jednoho z mnoha stánků s občerstvením a bereme si dvě šampury (kroucené jehly) šašliku. Bohužel pouze vepřový, ale je prvotřídní. Vzpomínám si, že šašliku bylo vždy málo. Byla to událost narazit na Arména, který na ulici griloval šašlik a lidé mu ho polosyrový a plný šlach tahali z uhlíků. Doba se změnila. K libovému masu mají různé saláty a dresingy, kterým nelze odolat. Nakonec je z toho občerstvení cenově hodné restaurace. Joodie se dělají za ušima boule a vypadá nadmíru spokojeně.

Vycházíme z parku. Milice právě zkoumá obsah dalšího baťohu. Opodál u cesty stojí babka, tvářičky jako staré vyschlé jablíčko, laskavé oči. Na patníku má položený košík s vyrovnanými červenými svíčkami.
"Kupte si svíčku, svíčku na modlení", v hlase má zoufalé poselství potřeby.
"Joodie, počkej, koupíme si svíčku", vybírám jednoho tenounkého posla lásky k bližním.
"Tři ruble."
Drobné jsem nikde nebral, nechával jsem je ležet. Teď by se hodily. Něco se ve mně jakoby zamlelo, vytáhl jsem storublovku a vložil ji do vrásčité dlaně.
Babka vytáhla starý odřený váček. Jemně jsem ji zastavil ruku a sotva znatelně zavrtěl hlavou. Chvíli se na mě dívala, než jí to došlo. Její oči se roztáhly do radostných obloučků, pusou chvíli mlela naprázdno a pak spustila:
"Dobrotivý Bože, ochraňuj Vás. Děkuju na stotisíkrát"
Vrazil jsem svíčku joodie do ruky a vykročili jsme k metru.
"Panenko Maria, dej jim pevné zdraví."
"Gospodine miluj je a bdi nad nimi."
Už jsme byli docela daleko, ale hlas babky, nyní silný jako zvon, si razil cestu k nám a daleko před nás.
"Štěstí do Vašeho domu."
"Zdraví Vašim dětem."
Joodie se po tváři koukely slzy jako hrachy. Skousl jsem zuby.
"A Gospodin ať Vás provází na každém kroku."
Dlouho bylo slyšet ten hlas, který neumdléval a posílal nám vřelá přání a části modliteb.
Když jsme stáli na eskalátoru, vytáhl jsem kapesník a vysmrkal se. Někde uvnitř jsem cítil motýlka jak poletuje nad rozkvetlou loukou a opájí se vůněmi, které stoupají z barevných kytek v trávě.

--------------------------------------------------------------------------------

Odpoledne jsme chtěli zvolnit, protože nožky brněly. K tomu vám dám fakt dobrý tip. Přesuňte se na stanici Treťjakovskaja a jděte ven směrem ke galerii. Bude to chtít maličko zabořit nos do mapy. Měli byste stát na Klimentovské ulici. Na ulici můžete popojít směrem doprava jakoby jste chtěli na metro Novokuzněckaja. Je to pár desítek metrů a narazíte na frančízovou Šokoladnicu, kde mají kávu a vynikající zákusky. A taky čisté WC. Záchody jsou v Moskvě pořád problém. Choďte vždy, když máte příležitost a noste si s sebou nějaký papír nebo vlhčené ubrousky, protože se může stát, že by vás to mohlo mrzet. Až budete odpočatí alou zpět po Klimentovské směrem Ordynskij tupik. Při přecházení vozovky budete mít na rohu nějakou banku, kterou jsem si bohužel nezapamatoval, ale prý měla jedny z nejlepších kurzů. Takže můžete doplnit palivo přes kartu nebo směnit. 

Ordynskij tupik sousedí s pěkným chrámem, kde bylo lidí jako mušek na starém melounu. Šli jsme s joodie dovnitř a zapálili koupenou svíčku na památku za naše drahé blízké zesnulé. Myslíme na ně furt a všude, takže jsem zase kvedlal kapesníkem v nose.

Tupik znamená slepá cesta, takže až skončí cesta a dorazíte do dvorků, následujte hlavní proud davu, který by vás měl dovést na Lavrušinskij pereulok. Srdnatě zamiřte k řece a po levici se brzy objeví Treťjakovská galerie,  kam si můžete odskočit na WC, pokud jste se na to vyprdli v Šokoladnice. Taky máte další zajímavý bod, pokud jste ujetí tímto směrem anebo prostě máte kam jít, až bude mizerné počasí. My jdeme dál k řece. Přes řeku tady vede pěší most, který na Googlu třeba není vidět, ale na mapách z hotelu ho budete mít bezpečně zakreslený.

Na mostu jsou na několika sloupcích jakoby drátěné globusy s několika tlustými drátěnými poledníky s krouceným drátem kolem poledníků. No opsal jsem to blbě, ale důležité je, že se sem sjíždějí novomanželé z celé Moskvy a přicvakávají na dráty kolem poledníků visací zámky s vyrytým datumem, iniciály a občas nějakým moudrem. Obtěžkané globy se pak po čase sundávají a umisťují na nábřeží, kde nehrozí, že by se pod jejich váhou mohla zbortit mostní konstrukce:-) Stačí chvíli počkat a uvidíte krasavice v bílém a mladíky jak své novopečené chotě přenášejí přes celý most, lítají špunty, blýskají výbojky fotoaparátů, sem tam taneček a všelijaké ztřeštěnosti, které k tomu patří.

Pokud jste se nadívali anebo máte vůči těmto aktům averzi, postupujte dále na protější nábřeží. Vpravo pod mostem je molo Stoličnoj sudochodnoj kompanii, kde se můžete za 400 rublíků za osobu nechat povozit po řece. Mají tam vyznačeno za jak dlouho vyráží anebo taky ne. V takovém případě vyražte na zteč a informaci získejte od posádky. Měli by vyrážet minimálně každou hodinu.

Já jsem napochodoval, všechno zjistil, koupil lístky a protože za 15 minut vyrážíme, obsadili jsme s joodie zadní sedadla, kde jsme se pěkně roztáhli. No, ukázalo, že všechno bylo špatně:
1. po 15 minutách jsme čekali dalších 20-30 minut
2. až se loďka zaplní a my se s joodie spořádaně posadíme jako vychovaní jedinci
3. po vyplutí zapnul plavčík reproduktor, který marně bojoval s hlukem motoru
4. takže jsem vařil z vody a krmil joodie informacemi o všem kolem nás

Jednu věc plavbě upřít nelze. Z vody je všechno vidět jinak a můžete udělat i zajímavé fotky (vzhledem k časnému odpoledni jenom podprůměrné). Plavba směrem TAM byla zajímavá. Vedle nás seděl francouzský pár s mapou z hotelu. Mladá holčina bezradně listovala průvodcem a snažila se najít nějaké záchytné body. Chytla se až u Kremlu. Joodie ji blahosklonně přepustila pár mých informací a obdivně čekala na další. TAM jsme se otočili a mazali jakýmsi technickým kanálem zpět. Po návratu jsme po vystoupení z lodi s joodie zjistili, že nás projížďka po řece příjemně osvěžila. Pokud budete uondaní a není vám líto rublíků, jděte do toho. Pokud si nějaké ruské slůvko pamatujete, sedněte si poblíž reproduktoru, protože povídal celou cestu.

Přímo naproti mola je malý parčík se sousoším ruského sochaře Šemjakina. Jmenuje se "Děti - oběti neřestí dospělých" a na mě udělalo dojem. Největší špatnost ze všech ostatních vůči dětem je LHOSTEJNOST. Určitě tam postojíte a budete se snažit odhalit všechny lidské špatnosti, které jsou zkarikaturovány poměrně trefně a nápaditě. Nevím kdy v poslední době jsem tak dlouho stál a zíral na sochy, které skutečně mají co říct.

No a je nejvyšší čas mazat do nějaké restaurace, protože joodie je celá nažhavená na místní speciality. Nás tahali kamarádi po různých místech, takže tady jenom zmíním pár zajímavých míst. Spíš si něco sami najděte v průvodcích anebo jděte naslepo. Kromě již zmíněné sítě Těremok je v Moskvě populární síť Jolki-palki, kde zaplatíte pevnou cenu a jezte co chcete. V Jolki-palki jsme nakonec nebyli, ale ochutnali jsme jídlo na ulici. Nevím jestli Vám tohle doporučovat, protože Arménovi může ve stánku cvaknout v hlavě a vezme Vás na hůl. Na druhou stranu Vás masem plněná lepjoška se salátem a míchanicí koření může pěkně překvapit a dostat. Myslím pozitivně.

Asi v Moskvě nebudete chodit do italských, francouzských a německých vývařoven, ale naopak budete hledat ruskou, arménskou a gruzínskou kuchyni. Všude k jídlu nabízejí výbornou vodku, která je pomalu levnější jako dobrý čaj. O vodce a Rusku by s toho napsat mrak, ale to zase někdy jindy. Mám fakt pěkné storky spojené s vodkou.

Pokračovat