Možná si tím shodím nějakou kytičku dolů, ale rád doprovázím joodie na její nákupní orgie. Nejde tak o to, že by joodie něco kupovala, ve skutečnosti jenom okukujeme. V obchodech je skryto spousta věcí, které na lidi prozradí zajímavé indicie. Píšu lidi a myslím tím vlastně národ.

A stačí zajít do obyčejných potravin. No viděl bych to asi takhle: Pokud to máte nalajnováno GUM-CUM, tak tuhle stránku přeskočte a vám ostatním povím jak jsem přifrčel v našem hotelu na recepci za děvuškoj.
"Zdrástě", polknul jsem pozdrav a oťukával půdu:"Slečno, neporadíte nám prosím kde se tady dá zajít do pěkného obchodního centra?"
Slečna povytáhla zbytek vytrhaného obočí.
Á jé, to nebude ta správná, pomyslil jsem si, ale huba mně jela setrvačností dál.
"Víte nemáme zájem o GUM a tak. Jsou až moc vytříbené. Raději bych něco obyčejného. Kam chodíte třeba Vy a Vaše kamarádky? Určitě tu máte šikovné místa, kde se dá v klidu nakoupit", děvčica vypadala, že se chytá.
Sáhla pod desku a vytáhla mapu.
"Vot sjuda, na Vojkovskuju, tam je pěkný obchodní centrum. Veliké a dobrý výběr. Myslím si, že se jmenuje  ...  Metropolis, snadno ho tam najdete .... nejde přehlédnout", usmála se na mě naprosto perfektním chrupem.
Poděkoval jsem jí velikým spasibem a dali jsme si s joodie azimut Vojkovskaja. Ukázalo se, že její rada byla báječná. Když jsme vyšli ze soupravy metra, byl jsem rád, že umím rusky, protože když stojíte uprostřed sálu v podzemí a vylezete na špatnou stranu a představíte si, jak vás dlouhatánský schody a pak klikatý nekonečný východ vyhodí alespoň půl kilometru mimo cíl, tak nejásáte nadšením. Tedy pokud nejste turista, který se rozhodl prošlapat v Moskvě podrážky.

Takže až na stanici vystoupíte hledejte na neónových cedulkách nic neříkající označení "TC", což je torgovyj (nákupní) centr. Jméno střediska jsem už dávno zapomněl, ale vyšli jsme ve směru TC, přešli vozovku a stáli jsme před skleněnou obludou. Když říkám přešli jsme vozovku, znamená to jenom nějaký vjezd někam, protože vozovky v Moskvě zásadně podcházíte. Jsou tak široké a auta na nich tak divoká nebo bezohledná chcete-li, že se rádi budete uchylovat do podchodů.

U automatických dveří mě zastavil uniformovaný boreček a chtěl vidět obsah batůžku. Podíval se dovnitř, mávl rukou, poděkoval a zastavil dalšího chlapa s velikánskou taškou přes rameno. Nikdo nikde neremcá, všichni to berou jako nutné zlo.

Metropolis je fakt megalomanská záležitost a můžete tu strávit celý den. My jsme odsud vypadli až odpoledne a pořádně mně utkvělo v hlavě několik míst:

A - potraviny
Byl to nějaký supermarket, dokonce nějaká síť co je u nás. Ale to je nepodstatné. Podstatné byly rozdíly. Mají v regálech daleko víc pochutin - nejrůznější houby, marinované, jednodruhové, kyselé, sladké, míchané, celé, malé, velké, okurky, papričky, kukuřičky, cibulky, česnek s tím a oním, ale obrovský výběr. Rusové tyto "zakusky" milují k vodce a protože vodku milují také, je to 1+1. Když už jsme u toho alkoholu, tolik míchaných nápojů v plechovkách jsem neviděl ani v Anglii. Zapomeňte na ty ubohosti, které se dají vyskládat ze všech sítí v Česku dohromady. Všechny možné myslitelné příchuti. Obrovský výběr čajů. Hlavně sypaných.

Ale hlavně tady mají všechny ty staré ruské čokoládové bonbony. Běločka, Aljonka, karukum, a pak to co jsou jenom s názvem fabriky Krasnyj oktjabr a liší se obrázky - medvěd, vlaštovka, kohout, fialová koláž a kdo ví co ještě. Běžte do toho. Tyhle čokolády jsou místní a mají jinou chuť než jste zvyklí. Nevím jak vy, ale já si rád užívám něčeho odlišného. Jsem na prášky z globalizace, kdy zajdete do potravin v Benátkách, Budapešti, Mnichově, Vídni a všude je to stejné. Stejné tyčinky, krabičky, sáčky, pytlíky.

Z cest si vozíme zásadně mraky fotek, z dalekých destinací nějakou památku - masku, oblek, zbraň a zblízka vždy bereme čokoládu, klobásky a nějaké pitíčko. 

B - expedice
tenhle shop mě dostal. Všechno co si můžete představit, že byste na cestách přírodou mohli potřebovat, tady je. Tím nemyslím oblečení nebo stany, ale takové ty zbytečnosti bez kterých se neobejdete. No až tam budete, běžte se mrknout. Je to až na horním patře někde u kina nebo bowlingových drah. Snad mezitím nezkrachují.

Koupil jsem si tam takovou tu anglickou korkovou přilbici, ve které jsou foceni na starých fotkách objevitelé v Africe. Je to taková homole co se v ní fotil i Emil Hlub.

C - obchůdek s heavy metalovým oblečením
jsem ještě nikdy nikde neviděl. Ne v takovém provedení a s tak ucelenou nabídkou. Tenhle byl excelentní. Takový výběr. Kdybych byl zapřísahlý metalista, vyberu konto a tady ho utratím. Oblečení trhané a s cvoky, s kůžemi, páskami, třásněmi, lebkami, plameny, vztyčenými prsty, rohy. Okázelé i decentní, pro pány i dámy. Pro naprosto ulítlé extravaganty i pohodáře.

D - kožichy
Rusové v zimě nedají bez kožichu ani ránu. Teda pokud mají peníze, aby si ho mohli pořídit. Tady to joodie nadšeně prolezla a viditelně si to užívala. Prošel jsem se zájmem veliký obchod, ocenil nabídku kožichů přes cibetku a karakala až po nějaké potkany nebo co to bylo, a počkal joodie v pohodlné sedačce.

E - jídlo
chodit s ženskou po obchodech není jen tak, takže vám vytráví. Protože je celý Metropolis i uvnitř postaven velice vzdušně, máte přehled o galeriích a vidíte tak spoustu nákupních příležitostí. Nemůže vám tak uniknout, že nahoře jsou nějaké fast foody, takže až ten čas přijde, není kde bloudit. Na solidní ploše tady byly známé celosvětové značky, kde u jedněch má joodie ráda mléčný shake a u druhých já zase pálivá křidélka. Ale kdyby nebyly, neplakal bych. No a kromě toho tady bylo spousta věcí, které jsme už viděli - Těremok a Kartoška a pak těch, které jsme viděli poprvé v životě. Jižní kuchyně. Utkvěla mně v paměti libanonská. Nakonec jsme si tam nic neobjednali, protože jsme nevěděli co dřív ze všech těch pochutin, které naše oči hltaly. A tak jsme šli do Kartošky.

Kartoška je velká síť, která operuje především ve stáncích na ulicích. Je velice levná a nabízí výhradně ruskou kuchyni. Já se neudržel a šel do pelmeňů, což jsou vařené těstovinové taštičky s mletým masem, joodie jsem vzal nějaké pirožky, zapečené houby a pořádnou dávku morsu. Pelmeně jsou vynikající se smetanou nebo hořčicí, ale já si jed al jenom s máslem, které se na nich okamžitě rozpustí a zasypete si je pěknou dávkou pepře. Ňam. Až budete experimentovat s ruskou hořčicí, buďte opatrní, není to nic podobného tomu co znáte. Já jí říkám chemická a pálí jako sto čertů. Takže obvyklé nabrání na klobásek, jak jste zvyklí z domova, Vám spolehlivě umrtví chuťové buňky na pár hodin.

F - kabelka
Joodie má úchylku na kabelky a tady se jí kabelky líbily. Přecházela z jednoho obchůdku do druhého až se jí nějaká fakt zalíbila úplně nejvíc a na cedulce bylo číslo, které bylo v relaci, která se jí zdála přijatelná. Pokynul jsem obsluze a vydal se k pokladně.
"Přijímáte kreditní karty?"
"Samozřejmě", sjela mě udržovaná dáma za pokladnou mrazivým pohledem jakoby chtěla říct: "Odkud jste to proboha přijel, tady máme  civilizaci".
"Výborně, tak bych prosím zaplatil kartou."
"Jak se jmenujete?"
"To vám může být uplně jedno."
"Potřebuji to tady do ankety a dostanete klubovou kartu naší firmy."
"Nepotřebuji žádnou kartu a ani ji nechci."
"Dostanete na ni při příštím nákupu slevu."
"To je výborné, ale já jsem turista z České republiky a obávám se , že už nebudu mít to potěšení do vašeho obchodu zavítat."
"Budeme vám domů posílat naše akce", pokračovala ve svém dáma.
"Jsem z České republiky, nemá to žádný význam", kroutil jsem hlavou,"a víc nikdy k vám nepřijdu".
"Karta platí ve všech našich obchodech", kroužila tužkou ve vzduchu a tlačila jako buldozer na vyplnění dotazníku.
Říkal jsem si, že její matka určitě bojovala u Kursku a zvažoval své šance na odmítnutí karty. Uznal jsem, že vyhrála.
Něco jsem jí nadiktoval, přišla mezitím její kolegyně a zahájila placení.
"V naší obchodní síti posktujeme mimořádnou záruku 2 měsíce."
"Dva měsíce, slyšel jsem dobře?", vykulil jsem oči.
"Ano, celé dva měsíce."
"Tak stop, zrušte tu platbu, já nepotřebuji kupovat žádný odpad!"
Teď pro změnu kulily oči zase na mě. "To je prosím prvotřídní zboží a proto je na něj záruka celé dva měsíce."
V hlase jí zněl hrdý tón.
"Hmm, v České republice máme standardní záruku dva roky", opáčil jsem jí.
"Dva roky?"
"Ano dva roky. Na rádia, auta, ponorky i kabelky."
"U nás je standardní záruka 1 měsíc, ale naše firma dává měsíce 2."
"No vidíte, u nás na takovou kabelku dostanu záruku 2 roky, ne jeden nebo dva měsíce."
"Dva roky?", kroutily dámy pohoršeně hlavami, "na co dva roky, když je po dvou měsících ta kabelka z módy?", totálně nechápaly a viditelně to nebylo divadélko.
Tak tahle odpověď mě totálně dorazila. Jaképak štráfy, dyť už ani nebude v módě, tak co by kdo reklamoval, že ano.
Vždyť se s ní už nikdo neodváží vyjít na ulici, aby si neutrhl ostudu, to je jasné jako facka.
Mezitím vyjely lístek, protože je ani nenapadlo, aby placení přerušily.
Ani jsem se nedíval kolik platím, podepsal jsem to, kabelku podal joodie a odporoučeli jsme se.

Joodie najednou celá zatuhla: "Proboha, kolik to stálo?"
"Nevím, tam to máš na lístečku."
"No na ten se dívám, ale to je úplně špatně, na té kartičce byla úplně jiná cena."
"Na jaké kartičce?", projevil jsem zájem.
"Tady na téhle" joodie už skoro brečela. Vždycky brečí kvůli kdečemu.
"Joodie, tohle je nějaké evidenční číslo kabelky."
Slzy jako hráchy vyrazily na svou cestu: " Tak proč jsi to platil? Tak drahou kabelku jsem nechtěla."
Vyjeveně jsem se díval na joodie: "Tobě se nelíbí, tak proč si ji kupuješ, když se ti nelíbí."
"Líbí, ale je moc drahá", dorazilo ke mně přes už plný nos.
"Tak když se ti líbí, tak si ji necháme", rozhodl jsem jakoby by existovala ještě nějaká jiná možnost.
"Mně je to líto", smrkala joodie do kapesníčku.

Zatáhl jsem ji do potravin, koupili jsme si každý plechovku chlazeného míchaného nápoje a sedli si na lavičku. Srkal jsem gin s tonikem a joodie něco co znala z Anglie, co tady bylo s totálně ruským potiskem (no jo byl to Hooch). Jen tak jsme seděli. Nemluvili. Jen si sem tam loknete a užíváte si okamžik. Po koutku jsem pozoroval mladíky v levných oblecích s kroucenými drátky v uších na galeriích, jak prochází po poschodích, pentlují po skleněných můstcích a schodištích, a občas se malými nenápadnými vysílačkami navzájem informují. Panečku 20 roků jsem tady nebyl, a takové změny.
"Aspoň mám módní kabelku, která k nám do Brna snad do dvou let dorazí", prořízla ticho už klidná joodie.
No není báječná?

U kartičky bylo povídání o slevách. Při nákupu nad 15 tisíc rubů sleva 5%, nad 150 tisíc 10% a nad půl milionu celých 20%. Kartičku jsem dal odpoledne Pavlovi, že kdyby si šla jeho manželka něco koupit, může to použít a získat výhodnou slevu. A taky jakýsi papírek na okamžitou slevu 100 rublů při nákupu zeleniny. Pozorně si to pročetl, papírek si pečlivě schoval do peněženky, povídání ke kartě hodil do nejbližšího odpadkáče a kartu strčil do kapsy: "Tu dám Dimovi, má velikou sbírku takových všelijakých karet, tuhle ještě určitě nemá."

Pokračovat